Útěk, který skončil dýkou na pláži
Je 28. září 48 př. n. l. K egyptskému pobřeží nedaleko Pelusia míří loď s mužem, který ještě před pár týdny patřil mezi nejmocnější lidi tehdejšího světa. Gnaeus Pompeius Magnus, římský vojevůdce zvaný Veliký, právě prohrál rozhodující bitvu občanské války a hledá útočiště u egyptského dvora, s nímž měl jeho rod staré vazby. Na palubě s ním sedí i jeho žena Cornelia Metella.
Místo přivítání ale k lodi připlouvá malý člun s několika muži, mezi nimi Lucius Septimius, který kdysi sloužil přímo v Pompeiových legiích. Pompeius nastupuje na jednání, které nikdy neproběhne. Jakmile se člun blíží ke břehu, muži na něj zaútočí a zabijí ho před očima manželky sledující scénu z paluby lodi. Zemřel jediný den před svými narozeninami, ve věku sedmapadesáti let, muž, který se snažil zachránit útěkem ke spojenci, skončil jako dárek pro svého úhlavního nepřítele.
Dva muži, co spolu kdysi drželi Řím
Pompeius a Gaius Julius Caesar nebyli odjakživa protivníci. Kolem roku 60 př. n. l. spolu s bohatým Markem Liciniem Crassem vytvořili neformální dohodu o rozdělení moci, dnes známou jako první triumvirát, tichou domluvu tří nejsilnějších mužů Říma, že si nebudou stát v cestě. Aby dohodu upevnil, provdal Caesar svou dceru Julii za Pompeia. Ze spojenců se tak stali i příbuzní. Jak se ale z nich stali nepřátelé, kteří proti sobě postavili armády?
Když padly poslední pojistky
Odpověď leží ve dvou úmrtích. V roce 54 př. n. l. zemřela Julia při porodu a dítě ji nepřežilo, čímž zmizelo jediné osobní pouto mezi Caesarem a Pompeiem. O rok později padl v bitvě u Karrhé i Crassus, třetí pilíř triumvirátu. Proti sobě tak zůstali jen dva muži bez jakéhokoli prostředníka.
Napětí mezi nimi rostlo, až Caesar v lednu roku 49 př. n. l. překročil se svou legií řeku Rubikon, hranici mezi Předalpskou Galií a vlastní Itálií. Podle římského práva bylo generálům zakázáno přivést ozbrojené vojsko na italskou půdu, takže tímto krokem se Caesar fakticky postavil proti státu. Od té chvíle už neexistovala cesta zpět, jen vítězství, nebo poprava za velezradu.
Vražda jako politický dárek
Po prohrané bitvě u Farsálu v srpnu roku 48 př. n. l. prchá Pompeius do Egypta, k mladičkému faraonovi Ptolemaiovi XIII. kterému je v tu chvíli kolem třinácti let. Skutečnou moc u dvora ale drží jeho rádcové, mimo jiné regent Pothinos, vojevůdce Achillas a učitel Theodotos z Chiu.
Ti sledují průběh římské občanské války zvenčí a dělají chladnou kalkulaci: Pompeius je poražený, Caesar je vítěz, který má co nevidět dorazit do Egypta. Přijmout Pompeia by znamenalo znepřátelit si muže, jenž bude co nevidět velet celému Římu. Šlo o čistou politickou kalkulaci dvora, který chtěl přežít v nové mocenské konstelaci, rozhodnutí o vraždě padlo v hlavách rádců, ne samotného mladého krále, který byl v té době spíše loutkou v jejich rukou.
Dar, který Caesar nechtěl
Když Caesar dorazí do Alexandrie, je mu předložena Pompeiova useknutá hlava jako trofej a důkaz loajality. Očekávaná radost se ale nekoná, podle dochovaných zpráv Caesar reaguje znechucením nad nečestným způsobem vraždy. Pompeius byl přece jeho bývalý spojenec, zeť a respektovaný Říman, ne někdo, koho by chtěl vidět zavražděného jako kus masa na pláži.
Caesar proto nechá viníky vraždy popravit a zařídí, aby byla Pompeiova hlava spálena s patřičnými poctami. Gesto má jasný účel: ukázat, že válka byla sporem o moc mezi Římany a že on sám je muž cti.
Cesta k jedinému muži u moci
Pompeiova smrt odstranila poslední skutečnou vojenskou i politickou protiváhu Caesarovi. V následujících letech Caesar upevňuje moc, až je v roce 44 př. n. l. jmenován doživotním diktátorem, latinsky dictator perpetuus, titul fakticky popírající základní princip republiky, tedy že moc je dočasná a sdílená mezi více lidmi.
Tento krok byl přímým důsledkem toho, že už neexistoval nikdo, kdo by mohl Caesarovi konkurovat. Sám Caesar byl sice téhož roku, 15. března 44 př. n. l. zavražděn skupinou senátorů, ale republika se z toho už nikdy nevzpamatovala. Cesta k formální římské říši, kterou od roku 27 př. n. l. ztělesňoval první císař Augustus, byla otevřená.
Řeka, která se sama ztratila
Samotná řeka Rubikon, symbol bodu bez návratu, na dlouhá staletí zmizela z map. Její koryto se v průběhu času měnilo a hned několik italských toků si nárokovalo, že jsou tím pravým Rubikonem. Teprve roku 1933 přišla historická teorie, která za Rubikon označila dnešní řeku Fiumicino. Novější bádání z roku 1991, opírající se o dobové texty a vzdálenost od Říma, tuto lokalizaci potvrdilo, byť přesná poloha zůstává předmětem odborných diskusí dodnes.
Je v tom jistá ironie dějin: i mezník, který dnes používáme jako synonymum nezvratného rozhodnutí, dokázal na dlouhá staletí zmizet z mapy úplně.