Správná ruka, špatný příjemce
28. září 48 př. n. l. byl na egyptském břehu poblíž Pelúsia zabit jeden z největších vojevůdců Říma. Nalákali ho do malé loďky, přepadli a sťali. Hlava byla zabalena a odnesena jako dar.
Dar komu? Juliu Caesarovi. A to byl záměr, který Pompeia stál život.
Pompeia Velikého, celým latinským jménem Gnaeus Pompeius Magnus, nezabili nepřátelé. Zabili ho pochlebovači, kteří si od vraždy slibovali odměnu.
Jak se ze zeťe stane soupeř
Aby bylo jasno, kdo s kým vlastně sváděl zápas: Caesar a Pompeius nebyli odjakživa rivalové. Kolem roku 60 př. n. l. uzavřeli spolu s Crassem neformální spojenectví, které historici nazývají prvním triumvirátem. Dohoda tří nejmocnějších mužů Říma, bez písemné smlouvy, bez úřední pečeti, ale o to pevnější v praxi.
Caesar spojenectví stvrdil osobním gestem: dal Pompeiovi za manželku svou dceru Julii. Z politického partnerství se stalo pouto rodinné.
A pak se během pěti let obě pojiva roztrhla. Julie zemřela při porodu roku 54 př. n. l. O rok později padl Crassus v bitvě u Karrh při tažení proti Parthům. Ze tří rovnocenných sil zbyli dva muži, a dva muži bez třetího přirozeně sklouznou ke konfrontaci. Trojúhelník se dvěma stranami nestojí.
Překročit řeku jako vyhlásit válku
Napětí přerostlo v otevřený střet. V lednu roku 49 př. n. l. převedl Caesar přes řeku Rubikon třináctou legii a zamířil na Řím.
Proč to bylo tak závažné? Rubikon tvořil tehdy právní hranici mezi Předalpskou Galií a vlastní Itálií. Římský zákon výslovně zakazoval vojevůdci přivést vojsko přes tuto čáru, šlo o jeden ze základních pilířů republiky: armáda patří do provincií, ne do hlavního města. Kdo zákon porušil, dopustil se de facto válečného aktu proti státu, s hlavou na kahanci, pokud by neuspěl.
Caesar ho porušil vědomě. Pompeius a velká část senátorů Řím při zprávě o jeho postupu opustili.
Mimochodem, kde přesně Rubikon tekl, se historii ztratilo. Teorie ztotožňující ho s dnešní řekou Fiumicino pochází z roku 1933 a opírá se mimo jiné o vzdálenost 320 km od Říma zaznamenanou v historických textech. Toto ztotožnění ovšem nebylo nezávisle potvrzeno ve všech pramenech, takže jde spíše o pravděpodobnou než definitivní odpověď.
Farsálos a útěk na špatné místo
9. srpna 48 př. n. l. se obě armády střetly u Farsálu v Řecku. Pompeiovy síly čítaly přibližně 41 000 až 54 000 pěšáků a dalších pět až sedm tisíc jezdců. Caesarových vojáků bylo kolem 22 000 až 23 000 s přibližně tisícem jezdců. Výsledek přesto byl jednoznačný: Pompeius prohrál a uprchl.
Zamířil do Egypta. Počítal s vděkem tamního dvora, opřeným o dobré vztahy z dob předchozího faraona. Jenže na egyptském trůně seděl přibližně třináctiletý Ptolemaios XIII. přesněji řečeno seděli za ním jeho rádci: správce Pothínos, vojenský velitel Achillas a tutor Theodótos z Chíu.
Ti provedli chladnou kalkulaci: stavět se za poraženého by popudilo vítěze. Mnohem výhodnější bude přinést vítězi hlavu jako dar. Hlava jako diplomatický dárek, to byl záměr, který Pompeia stál život.
Dárek, který se nevyplatil, a slovo, které zůstalo
Caesarova reakce na příchod hlavy jeho někdejšího spojence prameny popisují jako odpor, nikoli vděk. Zda šlo o opravdovou lítost nebo o diplomatické gesto, se nedá z historických zdrojů vyčíst, a spekulovat by nemělo smysl.
Bez ohledu na Caesarovy vnitřní pohnutky ho smrt Pompeia zbavila posledního muže, který byl v Římě jeho skutečnou protiváhou. Nikdo jiný takovou váhu neměl. Cesta k moci bez rovnocenného soupeře byla otevřená.
V roce 44 př. n. l. se Caesar nechal jmenovat dictator perpetuo, doživotním diktátorem. Latinský titul říká vše: diktátor navždy. Tím byl republikánský princip dočasnosti mimořádné moci pohřben, republika stála právě na tom, že nikdo nevládne napořád.
Slovo „diktátor“ si politický slovník nese dodnes. Původně označovalo úřad s přísně časovým omezením, zavedený pro krizové situace. Na egyptském břehu 28. září 48 př. n. l. začal řetězec událostí, který toto omezení odstranil, a dal slovu obsah, jaký má dnes.