Zvuk, který znáte, i když nevíte proč
Zazvoní telefon v čekárně, v tramvaji nebo v kavárně a půlka místnosti zvedne hlavu, i když to není jejich přístroj. Tu melodii mají prostě vrytou v hlavě z devadesátých let a z přelomu tisíciletí. Krátký sestupný motiv Nokia Tune je pravděpodobně nejrozpoznatelnější zvuk, jaký člověk za poslední tři dekády vytvořil. Zní jako typický produkt digitální éry, naprogramovaný kdesi v laboratoři finské firmy. Ve skutečnosti ale vznikl o víc než sto let dřív, na kytaře, ve Španělsku.
Jak se kytara dostala do mobilu
Jak mohla romantická skladba pro salonní publikum devatenáctého století skončit jako tovární vyzváněcí tón nejprodávanější značky mobilů v historii? Žádné spiknutí ani vtip za tím nestojí, jen shoda okolností, kterou si většina lidí neuvědomí ani po letech poslouchání. Klíč leží v jedné konkrétní pasáži skladby, kterou si firma jednoduše vypůjčila jako svůj zvukový podpis.
Gran Vals a jeho patnáctá vteřina
Skladba se jmenuje Gran Vals, sólová kompozice pro klasickou kytaru s valčíkovým rytmem, kterou Francisco Tárrega napsal v roce 1902. Přibližně od patnácté vteřiny nahrávky zazní krátká sestupná fráze v tónině A dur, jen čtyři takty skladby, a je nota po notě shodná s tím, co dnes známe jako Nokia Tune. Tárrega ji navíc v kompozici opakuje vícekrát, takže nejde o náhodný detail, ale o jeden z ústředních motivů celého valčíku. A dává to smysl: fráze je krátká, rytmicky výrazná a snadno zapamatovatelná, přesně vlastnosti, které se o devadesát let později hodily pro pár vteřin zvuku z malého reproduktoru.
Muž, který skládal pro salony, ne pro mobily
Francisco Tárrega Eixea žil v letech 1852 až 1909, byl to španělský kytarista a skladatel pozdního romantismu, dnes řazený mezi klíčové postavy moderní klasické kytary. Kromě Gran Valsu po něm zůstaly i skladby jako Capricho Árabe nebo Recuerdos de la Alhambra. Skládal v době plynového osvětlení a koňských povozů, pro publikum, které sedělo v salonu a poslouchalo jednu kytaru bez zesilovače. O telefonu v kapse neměl ani tušení.
Právě jeho smrt se ale ukázala jako praktická výhoda. Evropské autorské právo uvolňuje dílo bez licenčních poplatků sedmdesát let po smrti autora. Tárrega zemřel čtyřiaosmdesát let před vznikem prvních mobilů, takže na začátku devadesátých let byla jeho hudba dávno bez nároků na autorská práva, ideální pro firmu hledající melodii bez rizika drahého sporu.
Kolik lidí to denně slyší a co zůstává nejasné
Podle jednoho odhadu zvoní tahle melodie na více než 800 000 telefonech denně, zhruba tolik lidí žije v menším evropském městě. Jiné, populárnější odhady z pozdějších let mluví o číslech o několik řádů vyšších, v miliardách přehrání za den. Nokia sama přesné číslo nikdy oficiálně nepotvrdila, jde tedy o populární odhady, ne o ověřenou statistiku. Nejasný je i samotný příběh výběru: první telefon, který melodii nabízel přímo jako vyzvánění, byl v roce 1994 model Nokia 2110, ale o tom, kdo přesně a v jakém roce, 1992 nebo 1993, úryvek ze skladby vybral, se dostupné popisy rozcházejí. Firemní rozhodnutí z devadesátých let se prostě málokdy zapisovala jako důležitá historie, dokud nebylo jasné, že se z nich stane fenomén.
Proč to stojí za předání dál
Tenhle příběh je malý příklad většího jevu: věci, které považujeme za ryze moderní, mají často kořeny hluboko v minulosti, jen si toho nikdo nevšimne, dokud je nedá vedle sebe. Až příště telefon s touhle melodií zazvoní, zkuste v hlavě uslyšet místo zvuku mobilu úryvek stoletého kytarového valčíku. Všímat si takové souvislosti je přesně ten druh pozornosti, kterým se člověk liší od většiny lidí kolem, kteří tu melodii slyšeli stokrát a nikdy se nezeptali, odkud se vlastně vzala.