Černý oblek z divadla, ne z bojiště
Nindža v černém, jak se bez hlesu plíží nocí, je obraz z divadla kabuki, ne z bojiště. V tomto divadle, které vzkvétalo v období Edo od roku 1603 do roku 1867, pracovali pomocníci zvaní kuroko, oblečení do černé, protože tahle barva na jevišti pro diváky znamenala „nevidím tě“. Když bylo potřeba na scénu dostat postavu nindži, dostala stejný kostým jako kuroko a publikum automaticky vědělo, že je neviditelná. Historikové ale upozorňují, že jde jen o jednu z teorií původu černého obleku, ne o prokázaný fakt, přímé důkazy, že by tahle divadelní konvence stála za dnešní představou nindži, chybí. Exponáty muzea nindžů v oblasti Iga navíc ukazují, že běžnější než černá byla tmavě modrá barva z indiga, které se v Japonsku používalo už od 12. století a bylo jedním z nejoblíbenějších barviv celého období Edo.
Farmáři, kterých se báli samurajové
Skuteční nindžové nepatřili k žádné válečnické kastě. Byli to zemědělci a řemeslníci z hornaté oblasti Iga, bez urozeného původu, drahé výzbroje i formálního výcviku samurajů. Dovednosti si osvojili z nutnosti, jako obranu proti nátlaku vládnoucí samurajské vrstvy, ne jako povolání žoldáků, kterými se stávali jen výjimečně. Přesto se o nich vyprávělo, že dokážou vniknout kamkoli a zmizet dřív, než si toho někdo všimne. Vysvětlení je jednoduché: nehráli podle pravidel, která svazovala ruce samurajům vychovaným k čestnému souboji muže proti muži. Farmáři z Igy si takový souboj nemohli dovolit, a tak si vymysleli úplně jiný způsob obrany.
Ninjutsu: umění zmizet dřív, než padne rána
Ninjutsu, doslova „umění utajení“, nebylo bojové umění v tradičním smyslu, ale soubor taktik přežití. Nindžové trénovali čelit i více protivníkům najednou, ale cílem nikdy nebylo vyhrát souboj, nýbrž utéct. Krátké vyrušení nebo zranění, které protivníka na chvíli vyřadí z rovnováhy, stačilo k tomu, aby se stihli ztratit dřív, než dopadla další rána. Byl to přesný opak samurajského výcviku, postaveného na jednom čestném střetu tváří v tvář.
Žádná magie, jen chytře pěstovaná pověra
Lidová fantazie nindžům postupem staletí přisoudila neviditelnost, chození po vodě i ovládání živlů. Nic z toho není pravda. Šlo o legendu, kterou nindžové sami rádi přiživovali, protože jim nahrávala do karet: čím víc se jich nepřítel bál, tím snáz splnili úkol, aniž museli bojovat. Od 17. století se obraz nindži přes umění, divadlo a vyprávění postupně nafukoval, až z něj ve 20. století udělal téměř nadlidskou postavu, které dnes věří i lidé, co by jinak nevěřili na kouzla.
Kunoiči: ženy v roli, kterou historie zaznamenala jen zčásti
Ženy v nindžovském prostředí, dnes známé jako kunoiči, byly historicky doložené hlavně jako zvědové a poslové informací, ne jako bojovnice v přímém střetu. Historikové z japonské univerzity Mie upozorňují, že žádné dobové záznamy nepotvrzují, že by ženy prováděly průzkum nebo sabotáže stejným způsobem jako muži. Pozdní sedmnáctistoletá příručka Bansenshūkai přesto popisuje takzvané „ninjutsu kunoiči“, techniku, při které žena pronikala do cizího prostředí, třeba do domácnosti nebo služebnictva nepřítele, a odtud sbírala informace zevnitř, aniž vzbudila podezření. Nejčastěji zmiňovanou postavou je Mochizuki Chiyome, urozená žena ze 16. století, o níž se traduje, že zorganizovala síť ženských agentek pro klan Takeda. Historické doklady jsou ale kusé a pozdější edské vyprávění na nich vystavělo mnohem barvitější příběh, než jaký lze doložit, takže se tenhle příběh dnes bere spíš jako částečná legenda než jako ověřený fakt.
Jak mizel nindža a rostla legenda
Vrchol skutečné nindžovské činnosti spadá do 17. století. Do 19. století se většina bývalých nindžů vrátila k obyčejné práci na poli, protože poptávka po špionech a sabotérech s koncem feudálních válek mizela. Paradoxně právě tehdy mistři začali sepisovat příručky a otevírat školy, aby řemeslo nezaniklo, čímž ho ale zároveň proměnili z dovednosti přežití v tradici a legendu, která se odtud šířila dál po světě. Doloženy zůstávají i tvrdé tréninkové praktiky z téhle pozdější fáze: procházení ohněm, které mělo prověřit ovládání strachu, dlouhé stání pod ledovým vodopádem jako zkouška odolnosti proti bolesti a chladu, nebo visení ze skalní stěny, při němž šlo hlavně o pevné nervy a sebekontrolu. Šlo o zkoušky vytrvalosti, které měly dokázat, že tělo i mysl unesou téměř cokoli, a zároveň udržet kolem nindžů auru nadlidských schopností i v době, kdy jejich praktické využití v boji dávno zanikalo. Obraz nindži se dál přikrášloval, až v roce 1981 americký film Enter the Ninja odstartoval ve Spojených státech vlnu zájmu o nindžovská bojová umění. Podle zdroje dnes v USA cvičí tisíce lidí v nindžovských školách různé úrovně autenticity, i když přesné číslo nemá nezávislé ověření.