Němečtí bombardéři cílili v naprosté tmě. Vedl je neviditelný tón v pilotních sluchátkách
7. září 1940 se nad Londýnem spustilo bombardování, které pak nepřestalo po 57 nocí za sebou. Britové reagovali radikálním zatměním: žádná světla, žádné orientační body. Z výšky byl Londýn neviditelný. Jenže německé bomby dopadaly na cíle se znepokojivou přesností, i v husté oblačnosti, i v bezměsíčné noci. Jak to bylo možné?
Za přesností bomb stál rádiový signál, neviditelný, ale v pilotních sluchátkách dokonale slyšitelný.
Systém s názvem „křivá noha“
Němci nazývali tento navigační systém Knickebein, tedy přibližně „křivá noha“ nebo „ohnutá noha“. Jméno odkazovalo na asymetrický tvar vysílací antény. Podle části zdrojů byl výraz zároveň jménem legendárního havrana z germánské mytologie, i když tato druhá interpretace není stoprocentně doložena.
Princip systému stálo za to pochopit, protože byl v jádru elegantně jednoduchý. Ze stanic v Kleve, německém městě na dolním Rýně, vycházely dva rádiové paprsky namířené přes Severní moře k Anglii. Jeden paprsek opakoval tečky morseovy abecedy, druhý čárky. Tam, kde se oba paprsky překrývaly, splývaly do jediného nepřerušovaného tónu, takzvaného equisignálu. Pilot letěl podél tohoto tónu jako po neviditelné kolejnici. Jakmile tón přestal být spojitý a do sluchátek pronikly tečky nebo čárky, věděl, že se odchyluje, a korigoval kurz. Systém pracoval na frekvenci přibližně 30 MHz.
Jeden paprsek ale nestačil. Říkal pilotovi, kudy letět, ne kdy uvolnit náklad. Proto sloužil druhý paprsek na jiné frekvenci, orientovaný kolmo k prvnímu. Jakmile přístroj zachytil equisignál i tohoto druhého paprsku, byl bombardér přímo nad cílem. Průsečík dvou paprsků určoval konkrétní bod v prostoru s přesností přibližně jednoho kilometru.
Detektivní práce pod tlakem
Britové zpočátku nevěděli, čeho se chytnout. Stopu dostali jako první z takzvané Osloské zprávy: anonymní sedmistránkový dokument složený 1. a 2. listopadu 1939 v Oslu, doručený 4. listopadu 1939 britskému námořnímu atašé. Zpráva zmiňovala mj. rádiový navigační systém pro bombardéry. Autorem byl Hans Ferdinand Mayer, fyzik a matematik zaměstnaný u firmy Siemens. Jeho totožnost vyšla najevo téměř devět let po jeho smrti, v roce 1989, kdy ji odhalil R. V. Jones.
Druhá stopa přišla v březnu 1940, kdy Britové prozkoumali trosky sestřeleného bombardéru Heinkel He-111 z letecké jednotky KG26. Nalezli v něm lorenzovský přijímač, vybavení standardně používané pro přistávání za nulové viditelnosti, jenže s citlivostí daleko přesahující potřeby jakéhokoli přistání. To naznačovalo, že přístroj slouží k jiným účelům.
Třetí zdroj byl nekonvenční: panství Trent Park v severním Londýně sloužilo jako zadržovací centrum pro německé válečné zajatce a celý objekt byl odposloucháván skrytými mikrofony. Vězni v soukromých rozhovorech nevědomky prozrazovali technické detaily.
Puzzle se definitivně složilo 5. června 1940, kdy britská poslechová služba zachytila a Bletchley Park rozluštil zprávu od německého bombardéru: Knickebein, Kleve je zaměřen na bod 53°24′ severní šířky a 1° západní délky. R. V. Jones, britský fyzik a vedoucí vědecké rozvědky, pak přesvědčil Winstona Churchilla, aby 21. června 1940 vyslal průzkumné letadlo RAF. Posádka paprsky v ovzduší skutečně zachytila.
Technologie ze slepého přistávání
Knickebein nebyl vynalezen z ničeho. Vycházel ze systému, který firma C. Lorenz AG navrhla v roce 1932 pro slepé přistávání na berlínském letišti Tempelhof. Lufthansa ho přijala do provozu v roce 1934 pro přistávání v mlze a za špatné viditelnosti. Johannes Plendl, německý fyzik, princip upravil, zesílil dosah a obrátil logiku: místo vedení letadla k přistávací dráze vedl bombardéry od vysílačů v Německu k cílům v Británii.
Souboj v éteru
Poté, co Britové systém pochopili, zahájili jeho rušení. Instalovali vysílače, které do německých paprsků vkládaly vlastní signál. V pilotových sluchátkách se equisignál zdánlivě posouval a bombardéry pak vypouštěly náklad mimo cíle, v řadě případů nad venkovem. Byl to souboj bez střelby: fyzici a radiotechnici na obou stranách pracovali s frekvenčními pásmy, anténami a přijímači.
Bitva v éteru trvala přibližně od poloviny roku 1940 do jara 1941, kdy Německo přesunulo bombardovací síly na východ v přípravě na útok na Sovětský svaz. Knickebein přestal být pro Británii hrozbou, ale zanechal za sebou trvalou stopu: elektronický boj se stal nedílnou součástí moderního válčení a ukázal, že přesnost zbraně nezávisí jen na munici, ale i na fyzice rádiových vln.