Příjmení po bankovní loupeži
Americký výtvarník Joe Holliday má v rodině historku, kterou rád vypráví při každé příležitosti: jeho otec prý kdysi vyloupil banku a před úřady utíkal pod vymyšleným jménem Holliday. Jméno mu zůstalo, a tak ho zdědila celá rodina. Nikde to není doložené, sám Holliday to podává jako rodinnou legendu, ne jako ověřenou historii.
A přesně to je na tom zajímavé. Příběh bez důkazu, který ale pro Hollidaye funguje jako kus identity, se kterým denně pracuje. Celá jeho umělecká tvorba totiž stojí na myšlence, že minulost se dá přepisovat a prolínat s přítomností, tak proč by to nemělo platit i pro vlastní jméno?
Popel u Ayers Rock
Zlomový okamžik přišel, když Holliday rozprášil otcův popel u skály Ayers Rock, také známé pod názvem Uluru, v Austrálii. Tam prý dospěl k přesvědčení, že minulost, přítomnost, budoucnost i různá místa se vzájemně prolínají a nejsou od sebe tak oddělené, jak si běžně myslíme. Sám říká, že se svou tvorbou snaží tenhle pocit ukázat, aniž by z něj dělal laciné hippie heslo.
Vrstvy, které si odporují
Svou myšlenku o prolínání časů převádí do koláží. Do jedné skládá obrázky a texty z pramenů, které spolu běžně nemají nic společného: staré alchymistické tisky, vojenské manuály, pitevní atlasy nebo knihy o vycpávání zvířat. Metodu sám popisuje jako řízenou náhodu, kdy konečnou podobu díla ovlivňuje to, jaký materiál se mu zrovna dostane do rukou.
V díle Stroj chování (originál The Machinery of Behavior) tak vedle sebe leží alchymistické tisky, vojenské manuály a diagramy prériových hlodavců, obraz, který staví vědecké zkoumání chování proti živelnému, podvědomému jednání. V práci Zachraňte Aktaióna (originál Save Actaeon) zase kombinuje armádní příručky první pomoci, knihy o taxidermii a návod na stavbu improvizované bomby, čímž propojuje antický mýtus o lovci Aktaiónovi s realitou moderní války. Vrstvy materiálů tu dělají doslova to, co by se slovy popisovalo těžko: různé časy a kontexty leží jeden přes druhý jako průsvitky na sobě.
Golem, co prý hraje na klavír
Nejdál tuhle myšlenku dotáhl v soše, kterou sám nazývá „transdimenzionálním golemem“, pojmenované Basil Bisulfate. Je poskládaná z kořenů, kostí, klíčů, gorilí srsti a elektrických součástek, tedy z mrtvé organické hmoty i čistě technických dílů. Podle Hollidaye dokáže hrát na klavír, což by z ní dělalo nejen sochu, ale i funkční nástroj.
V jednom objektu se tak potkává minulost v podobě kostí a kořenů, přítomnost v podobě fungujícího mechanismu a otevřená otázka budoucnosti, totiž co všechno z toho, co bylo kdysi živé, lze ještě rozpohybovat.
Mamut z pneumatik na poušti
Hollidayova tvorba se neomezuje jen na galerie. V roce 2009 narazil náhodou na místo zvané East Jesus, experimentální sochařskou zahradu v Slab City v Kalifornii, kterou od roku 2006 budoval Charles Russell. Právě tam vznikla jeho socha Mamut (Definition of a Grievance), postavená z ojetých automobilových pneumatik.
Sochu později slavnostně uvedl na hudebním festivalu, který sám pro tuto příležitost zorganizoval na místě zvaném The Range v East Jesus. Je to hezký doklad toho, jak se jeho osobní filozofie o prolínání času a místa dostává i mimo výstavní síně, rovnou do pouštní krajiny, kde se stará auta mění v pravěké zvíře.
Od ateliéru k zakázce
V době, kdy o sobě Holliday takhle vyprávěl, pracoval pro divadelní společnost Rogue Artists Ensemble v Los Angeles a chystal se na studium na California Institute of the Arts. Stejný princip vrstvení a koláže, který používá u soch a obrazů, přenáší i do textilu a sítotisku, tedy do médií, která se dají běžně prodávat. Přijímá na ně zakázky, takže jeho osobní mytologie o prolínání časů a míst nekončí jen ve výstavních síních, ale propisuje se i do věcí, které si lidé koupí do ruky.
A je v tom i obecnější lekce: osobní posedlost kostmi, gorilí srstí a vojenskými manuály se u Hollidaye proměnila v plně fungující řemeslo a obživu. Nejzajímavější tvůrci často právě takhle propojují osobní příběh s praktickým uplatněním.