Amazonský deštný les se v učebnicích i v hlavách lidí zabydlel jako plíce planety, obrovský zelený filtr, co nasává naše emise a vrací čistý vzduch. Patnáct let leteckých měření ale ukazuje jiný obrázek. I ve vlhkých letech, kdy do lesa lidé zasahovali nejméně, Amazonie v průměru vypustila do ovzduší víc uhlíku, než kolik ho stihla pohltit. Les se tak pomalu posouvá k jiné roli, než jakou mu lidé obvykle přisuzují.
Jak vědci měří dech deštného lesa
Amazonie pokrývá plochu srovnatelnou s velkou částí Evropy. Satelity ji sice vidí z vesmíru, jenže hustá oblačnost, která nad deštným lesem vzniká z vypařené vlhkosti stromů, jim brání v přesném měření toků plynů. Pozemní stanice měří jen v několika bodech roztroušených na obrovské ploše, takže z nich nejde spolehlivě usuzovat na celý ekosystém. Tým kolem Luciany Vanni Gattiové z Brazilského národního institutu pro vesmírný výzkum (INPE) a Jennifer Johnsonové z University of Kansas proto zvolil jinou cestu: přímé měření vzduchu nad lesem z paluby letadla.
Patnáct let letů nad korunami stromů
Letadla v projektu nad Amazonií neodlétala jen jednou. Opakovaně stoupala a klesala nad čtyřmi stejnými místy, podobně jako výtah mezi patry, a cestou nahoru i dolů odebírala vzorky vzduchu a měřila v nich koncentraci oxidu uhličitého a oxidu uhelnatého. Čtyři sledovaná místa dohromady pokryla zhruba 95 procent zkoumané oblasti Amazonie. Za patnáct let takto vzniklo přes tisíc sestupů, přesně 1017, a z rozdílů mezi jednotlivými vrstvami vzduchu šlo přímo spočítat, kolik uhlíku les do atmosféry právě přidal nebo z ní ubral. Místo odhadů podle barvy vegetace na satelitním snímku tak vědci dostali přímé měření toho, co se skutečně děje ve vzduchu.
Tři typy let podle počasí a kácení
Patnáct let dat vědci rozdělili do tří skupin. První tvořily vlhké roky s minimálním lidským zásahem, nejpříznivější stav, jaký les může mít. Do druhé spadaly roky s mírným klimatem, ale výrazným odlesňováním. Třetí skupinu tvořily roky, kdy se kácení potkalo se suchem, požáry a jevem El Niño, který Jižní Ameriku typicky vysušuje. Tohle rozdělení umožnilo oddělit vliv počasí od vlivu člověka a sledovat, co se stane, když obě síly zasáhnou současně.
Vlhké roky bez zásahu, a přesto zdroj uhlíku
Napříč všemi patnácti lety les v průměru vypustil o 0,32 petagramu uhlíku ročně víc, než pohltil, petagram přitom odpovídá miliardě tun. Mezi jednotlivými roky se bilance výrazně lišila, od hodnoty minus 0,12 do plus 0,75 petagramu za rok. Překvapivě i ve vlhkých letech s minimálním zásahem člověka vycházel les jako malý čistý zdroj uhlíku: do ovzduší vypustil o trochu víc, než kolik stihl pohltit. Jakmile vědci z výpočtu odečetli emise z požárů, vycházel živý les ve všech třech skupinách let blízko nule, uhlíkově prakticky neutrální. K neutrální bilanci se ale celkově přibližují jen ty nejvlhčí roky, ve zbylých případech požáry a odumírání stromů váhu přetáhnou na stranu emisí.
Kácení a sucho táhnou emise každé zvlášť
Odlesňování a klimatický stres, tedy sucho, horko a požáry, fungují jako dvě nezávislé síly. Obě samy o sobě tlačí Amazonii k vyšším emisím, a tam, kde se sejdou, výsledek není prostý součet, je výrazně horší. Emise prudce stouply v letech, kdy bylo klima mírné, ale přibylo kácení, a nejhorší bilanci měly roky, kde se kácení potkalo se suchem a požáry zároveň. Podle měření byl z posledních patnácti let nejhorší rok 2024. V letech s mírným klimatem a silnějším odlesňováním navíc pomáhal jev La Niña: les v období dešťů pohltil tolik uhlíku, že to vykompenzovalo 75 procent emisí z období sucha. Bez tohoto přirozeného tlumiče by bilance těchto let vyšla ještě hůř.
Riziko, že se les promění v jinou krajinu
Hlavní autorka studie Luciana Vanni Gattiová zjištění shrnula slovy, že hlavním problémem Amazonie je lidská činnost, protože rozvoj regionu dlouhodobě stavěl na ničení lesa. Spoluautorka Jennifer Johnsonová k tomu dodává, že srovnání ukázalo jasně: o čisté uhlíkové bilanci Amazonie rozhoduje hlavně to, co s krajinou dělají lidé, ne globální klima samo o sobě. Vědce dlouhodobě znepokojuje možnost, že se úbytek stromů a vysychání půdy navzájem posilují, les si totiž částečně vytváří vlastní déšť tím, že vrací vypařenou vodu zpátky do atmosféry. Méně stromů znamená méně vlhkosti, to vede k dalšímu suchu a dalšímu odumírání porostu. Podle Johnsonové je přitom řešení v zásadě jednoduché: dostat odlesňování na nulu je nutná podmínka k tomu, aby šlo emise uhlíku z Amazonie vůbec regulovat.