Promiň, tohle je můj záběr
Fotograf strávil hodinu hledáním ideálního úhlu. Světlo bylo konečně správné, horizont rovný, zátiší připravené. A pak se podívá na výsledek: uprostřed záběru sedí hrdlička a zírá do objektivu s výrazem znuděného inspektora.
Fotobombing existuje po celou historii fotografie. Slovo se poprvé objevilo v roce 2008 a Collins English Dictionary ho v roce 2014 zvolil Slovem roku z téměř padesáti tisíc nových přídatků do slovníku. Definice je prostá: vstoupit do cizí fotografie bez vědomí fotografovaných. Tuhle disciplínu zvládají kočky, psi i neznámí kolemjdoucí. Ale ptáci ji vyhráli. Proč?
Mohl zmizet za půl sekundy. Nezmizel.
Kočka, která vleze do záběru, má svůj důvod: leží pohodlně, nechce vstávat. U ptáka je situace jiná. Má kdykoli k dispozici únikovou cestu, jeden záběr křídel a je pryč. Přesto zůstává. Přistoupí blíž. Zírá.
Meteorolog Mark Tamayo z televize KTVU zjistil tuhle skutečnost přímo před kamerou v roce 2018, když mu do živého vstupu vstoupil pták. Červenka obecná v britském parku Dalkeith Country Park si opakovaně vybírala fotografující návštěvníky jako ideální objekt, ovšem ze strany objektivu.
Lesklá čočka: jeden tip, žádná jistota
Žádná vědecká studie se ptačím fotobombingem systematicky nezabývala. Co ale víme: vrány, havrani a straky prokazatelně zkoumají lesklé nebo neznámé předměty ve svém okolí ze zvídavosti. Populární představa o strakách kradoucích lesklé věci je přehnaná, výzkumy naznačují, že ptáky zajímají spíš nové předměty obecně.
Pro zájem o reflexní povrchy existují čtyři hypotézy: mohly by připomínat hladinu vody, napodobovat hmyz, hrát roli při námluvách, nebo jde o obecnou zvídavost. Žádná nebyla prokázána. Ptáci navíc vidí do ultrafialového spektra pod hranicí 400 nanometrů, takže lesklý objektiv může v jejich zorném poli vypadat podstatně jinak než v tom našem. Výzkum z roku 2007 u sýkory koňadry objevil genetický základ průzkumného chování: specifická varianta genu Drd4, kódujícího dopaminový receptor, se pojila se silným sklonem zkoumat nové podněty. Touha po novém tak může mít základ přímo v biologii.
Fotograf přišel na ptákovo místo
Druhá vrstva vysvětlení je možná silnější. Mnoho ptáků má silnou vazbu na konkrétní stanoviště, kde krmí, odpočívá nebo hlídá teritorium. Fotograf do tohoto místa přišel. Pták tam byl první. Z ptákova pohledu tu není žádný fotobombing, jen klidné setrvání na místě, kde má být. Divák přečte tuto situaci jako drzou sebejistotu, a právě v tomto nesouladu vzniká komický efekt. Ze „pokazené“ fotografie se stane fotografie, kterou si lidé posílají dál.
Proč se smějeme, místo abychom nadávali
Kdyby na stejné fotografii místo ptáka stál neznámý člověk, reakce by pravděpodobně nebyla veselá. U ptáka fungují tři věci najednou: nečekanost, fyzický detail (zblízka vypadá i nenápadný holub trochu absurdně, velké boční oko, výraz naprosté vážnosti) a paradox kvality: výsledná fotografie je zapamatovatelnější než ta původně zamýšlená.
Lidský fotobomber do záběru vleze záměrně a s gestem, které chce být vidět. Pták tam prostě je, nevědomky a s plnou důstojností místního obyvatele. A právě tato kombinace je komicky nejsilnější.