Webkamera a odkaz v e-mailu, Wetoku ukázalo, jak mají vypadat online rozhovory
Rok 2009. Chcete natočit videorozhovor s někým na druhé straně planety. Možností není moc: buď oba nainstalujete stejný program, vyřešíte kompatibilitu, nakonfigurujete nastavení a pak doufáte, že to vůbec funguje. Nebo… pošlete odkaz e-mailem a hotovo.
Druhá možnost zněla tehdy jako sci-fi. A přesně to Wetoku nabídlo.
Bariéra zvaná software
Na přelomu první a druhé dekády tohoto tisíciletí byl videohovor věcí, ke které bylo třeba přesvědčit celý technický řetězec. Skype, jeden z tehdejších hlavních hráčů, vyžadoval instalaci na obou stranách. Livestream a Ustream sloužily primárně k živému vysílání, ne k pohodlným dvoustranným záznamům. Justin.tv měl podobná omezení.
Jinými slovy: aby se dva lidé mohli podívat do kamery, promluvit a výsledek nahrát, potřebovali mít shodné nástroje a solidní dávku trpělivosti s technologiemi.
Jedno kliknutí, jedna místnost
Wetoku fungovalo jinak. Tazatel vytvořil relaci přímo v prohlížeči a odeslal pozvánkový odkaz e-mailem. Dotazovaný na odkaz klikl a ocitl se v téže virtuální místnosti. Webová kamera a odkaz v e-mailu, to bylo celé.
Rozhraní zobrazovalo oba účastníky vedle sebe na jediné stránce. Součástí byl textový chat, takže slovní výměnu mohla doprovázet psaná komunikace. Samotné nahrávání spustil tazatel stiskem jednoho tlačítka. Po skončení šel záznam vložit přímo na blog nebo web, případně jej bylo možné chránit heslem.
Jedno praktické doporučení z té doby: mít mikrofon co nejblíže úst a napřed si udělat zkušební spuštění, aby se oba účastníci slyšeli stejně hlasitě. Jinak jeden překřikoval druhého, a to ani v profesionálních podmínkách není žádoucí.
Jméno z Japonska, nápad ze Soulu
Wetoku vzniklo v Soulu v Jižní Koreji jako projekt malé firmy Zenitum. Zakladatelé David Lee a James Lee pojmenovali nástroj po japonské výslovnosti anglického slovního spojení „We Talk“. Japonský přízvuk pro korejský produkt anglického názvu: to samo o sobě napovídá, jak mezinárodně přemýšleli.
David Lee přiznal, že myšlenka vzešla z osobní potřeby: chtěl, aby bylo snazší vystupovat jako videohosta na cizích blozích. Cílem bylo, jak sám formuloval, rozbít technické bariéry stojící v cestě tvorbě přesvědčivého video obsahu.
Blogosféra jako první zkušební terén
V říjnu 2009 Wetoku ještě fungovalo v uzavřené betaverzi na pozvánkový kód. Přesto se nástroj dostal do rukou lidí, kteří ho okamžitě začali využívat v praxi.
Eric Olsen, zakladatel Blogcritics.org a tehdejší šéfredaktor Technorati, vedl přes Wetoku rozhovory pro výroční zprávu State of the Blogosphere 2009. Ta mapovala stav blogování na základě průzkumu mezi 2 828 bloggery z padesáti zemí a vycházela v říjnu 2009 v pěti po sobě jdoucích denních dílech. Videorozhovory natočené přes prohlížeč byly součástí tohoto projektu.
Šlo o tehdy poměrně odvážné gesto: reportáž celosvětového záběru, jejíž součástí byly záznamy pořízené nástrojem, který ještě neměl ani veřejnou verzi.
Krátký život průkopníka
Do srpna 2010 se Wetoku otevřelo veřejnosti bez pozvánkových kódů. Jenže popularita nestačila zajistit provoz: začátkem roku 2011 šla služba offline. Od spuštění betaverze v roce 2009 do uzavření uběhly necelé dva roky, z toho méně než rok ve veřejném provozu.
Myšlenku, kterou Wetoku přineslo před sedmnácti lety, ale zánik nezmazal. Videorozhovor přes prohlížeč bez jakékoli instalace je dnes naprostý standard. Zoom nebo Google Meet fungují na stejném principu, jen s výrazně větší infrastrukturou za sebou. Wetoku tu cestu prošlapalo jako první a pak zmizelo dřív, než ji stačilo dovést k cíli.