Inspirace z jatečního provozu
V dubnu 1938 přišli italští lékaři Ugo Cerletti a Lucio Bini na psychiatrickou kliniku v Římě s přístrojem vlastní výroby. Jejich prvním pacientem byl muž přivezený z Neapole, němý, trpící paranoidními bludy. Po sérii elektricky vyvolaných záchvatů příznaky ustoupily. Cerletti k myšlence léčit mozek elektřinou dospěl při výzkumech na zvířatech: pozoroval praxi římských jatek, kde se prasata před porážkou omračovala elektrickým výbojem a záchvat přežila bez trvalých následků.
Logika nepřátelství
O čtyři roky dříve, 23. ledna 1934, podal maďarský neuropsychiatr Ladislas Meduna pacientovi s katatonní schizofrenií injekci kafru a záměrně vyvolal epileptický záchvat. Meduna si všiml, že epilepsie a schizofrenie se u jednoho pacienta vyskytují zřídka současně, a usoudil, že jsou si biologicky nepřátelské. Z jeho první skupiny 26 pacientů přibližně polovina vykázala zlepšení. Hypotéza o biologickém antagonismu se nakonec ukázala jako statisticky neudržitelná, ale tehdy stačila jako pracovní základ pro celý nový obor.
Medunova metoda nebyla první svého druhu. Od roku 1927 pracoval neuropsychiatr Manfred Sakel s inzulinovým kómatem: pacienti dostávali vysoké dávky inzulinu, upadali do opakovaných kómat přerušovaných glukózou. Do roku 1938 provozovalo takové jednotky jednatřicet psychiatrických nemocnic jen v Anglii a Walesu. Uváděná úspěšnost dosahovala až osmaosmdesáti procent, čísla však byla problematická, jak se ukáže. Metrazol, Medunova chemická alternativa, záchvaty urychlil, ale pacienti zažívali před ztrátou vědomí zdrcující úzkost. Elektrická varianta se jako předvídatelnější a rychlejší uchytila jako přijatelnější možnost.
Když se z terapie stalo mučení
ECT by mohla mít výrazně lepší reputaci, kdyby nebylo Dr. Ewena Camerona. Skotský psychiatr prováděl od roku 1957 do roku 1964 na pacientech McGillovy univerzity v Montréalu experimenty financované CIA v rámci projektu MKUltra, pacienti nevěděli, že jsou součástí pokusů. Cameron kombinoval opakované elektrošoky s farmakologicky navozeným spánkem a smyslovou deprivací s cílem rozložit a přeformovat osobnost. Výsledkem byla těžká ztráta paměti a psychická regrese. Film Přelet nad kukaččím hnízdem z roku 1975 v režii Miloše Formana pak přinesl obraz ECT jako nástroje fyzického teroru. Snímek získal pět Oscarů a dostupnost terapie v psychiatrických zařízeních výrazně poklesla.
Realita moderní kliniky
Současná ECT probíhá v celkové anestézii za použití svalových relaxancií, pacient záchvat neprožívá jako dramatické křeče. Elektrody lze umístit jednostranně, což snižuje vliv na paměť. Přechodná ztráta paměti u moderní ECT v průběhu dnů až týdnů obvykle odeznívá.
A co slavná inzulinová terapie? 7. listopadu 1953 vyšel v časopisu The Lancet článek „The Insulin Myth“ od Harolda Bourna: vysoká čísla úspěšnosti jsou produktem výběrového zkreslení, v statistikách chyběli pacienti, kteří terapii nepodstoupili nebo nepřežili. Studie z roku 1957 pak nenašla žádný rozdíl ve výsledcích mezi pacienty léčenými inzulinovým kómatem a těmi, kdo dostávali běžná sedativa.
Funguje to. Ale proč, to nevíme
ECT patří dnes k nejúčinnějším metodám léčby těžkých depresí a bipolárních poruch nereagujících na léky. Ze čtyř velkých somatoterapií zavedených psychiatrií ve třicátých letech dvacátého století je jedinou, která se dosud používá. Přesný biologický mechanismus jejího účinku přitom zůstává přes osmdesát let vědeckou záhadou. Existuje několik hypotéz, změny hladin neurotransmiterů, ovlivnění hormonů z hypotalamu, zvýšení prahu pro další záchvaty nebo stimulace neuroplasticity prostřednictvím mozkového neurotrofního faktoru BDNF. Žádná zatím nebyla prokázána. ECT je nástroj, který v psychiatrii objektivně funguje a jehož přesné „proč“ věda stále hledá.