Trojský kůň v Iliadě není. Smrt Achillea tam také nenajdete.
Iliada pokrývá jen malou část trojské války, přestože ji většina lidí vnímá jako její úplné vyprávění. V tom slavném eposu nenajdete dřevěného koně, nezvíte, jak Achilleus zemřel, a nezjistíte ani, jak válka začala. Iliada vstupuje do děje uprostřed desátého roku obléhání, soustředí se na spor o ženu jménem Bríseis a skončí pohřbem Hektora, aniž by Trója padla. To, co si lidé představují jako „příběh trojské války“, z velké části pochází z básní, jež se nedochovaly.
Velký archiv, který skoro celý shořel
V antickém Řecku existoval soubor epických básní zvaný Epický cyklus, sbírka veršovaných skladeb v daktylském hexametru, které dohromady vyprávěly příběh od počátků světa přes trojskou válku až po návrat hrdinů domů. Patřily do něj mimo jiné Kypria, Aithiopis, Malá Iliada, Iliupersis, Nostoi a Telegonie. Z celého souboru se v úplnosti dochovaly jen Iliada a Odysseia. Zbytek přežil jen ve zlomcích a prozaických shrnutích, hlavním zdrojem je text zvaný Chrestomathia, připisovaný gramatikovi Proklosovi (pravděpodobně 2. století n. l. možná Eutychios Proklos, možná jiná neznámá osoba), dochovaný v iliadském rukopisu z 10. století. Z Aithiopis se zachovalo pět řádků originálu, z Telegonie pouhé dva.
Jak by vypadal kompletní příběh
Kypria (11 knih) fungovala jako obsáhlý prolog: zachycovala, jak Zeus s Themidou naplánoval válku jako způsob snížení přelidnění Země, jak bohyně Eris vyvolala spor o krásu mezi Hérou, Athénou a Afrodítou, jak Paris zvolil Afrodítu a za odměnu dostal Helenu, a jak její únos z Meneláovy Sparty válku rozpoutal. Iliada pokrývá jen krátký úsek v posledním roce obléhání; smrt Achillea, dřevěný kůň i pád Tróje patří až do navazujících básní.
V Aithiopis (5 knih) dorazí k Trójanům posily: Amazonky vedené Penthesileiou a etiopská vojska pod Memnónem. Achilleus oba vůdce porazí, ale vzápětí ho zasáhne Paridův šíp vedený Apollónem. V Malé Iliadě (4 knihy) Ajax po prohraném sporu o Achilleovy zbraně spáchá sebevraždu, Řekové získají Filoktéta s Héraklovým lukem i Achilleova syna Neoptolema, a konečně vzniká dřevěný kůň.
Básně bez papíru
Eposy vznikaly a šířily se ústně. Rhapsódi, „pěvci sešívaných veršů“, je přednášeli na slavnostech a shromážděních. K zapamatování obrovských textů sloužily ustálené obraty: „rychlonohý Achilleus“ nebo „bíloruká Héra“. Takové epiteton plnilo roli paměťové pomůcky i rytmické výplně ve verši. Konkrétní autorství básní zůstává nejasné: moderní badatelé je považují za produkt anonymní ústní tradice, přičemž jména jako Arktinos z Milétu mohla být připsána dodatečně.
Mýtus jako živý repertoár
Epický cyklus ukazuje, že antické mýty nebyly jednou provždy dané. Různé básně přinášely různé verze týchž příběhů, v epické Oidipodeia například Oidipus s vlastní matkou děti neměl, což je zásadní rozdíl oproti divadelním zpracováním, která jsou dnes daleko známější. Mýtus fungoval jako živý repertoár, ne jako kanonický text.
Přežila kvalita, nebo náhoda?
Proč se Iliada a Odysseia dochovaly celé, zatímco zbytek cyklu skoro beze stopy zmizel? Starší badatelé tvrdili, že ostatní básně byly méně kvalitní. Novější diskuse však upozorňují na kruhovou logiku: jak posuzovat kvalitu textů, jejichž originál nemáme? Pravděpodobnější je, že přežití záviselo z velké části na náhodě, na tom, co se opisovalo v klášterech, co přečkalo požáry a války. Naše představa o trojské válce je tedy obrazem složeným jen ze zlomku toho, co původně existovalo. A o tom, co jsme ztratili, nevíme skoro nic.