Žebříček, který skrývá lepší otázku
V roce 2007 server Neatorama upozornil na žebříček nazvaný „Top 50 Dystopian Movies of All Time“, který sestavil blog Snarkerati. Pořadí filmů vzniklo kombinací hodnocení z Rotten Tomatoes a IMDB. Dřív než padne jméno vítěze, zkusme si položit jinou otázku: podle čeho se vlastně pozná, že je film dystopický? Odpověď není tak jasná, jak se zdá, a právě v ní vězí důvod, proč tenhle žánr diváky baví dodnes.
Stačí temná budoucnost?
Většina lidí by dystopii popsala jako zničenou Zemi, šedou barevnou paletu a depresivní atmosféru. Je to pohodlná zkratka, ale nepřesná. Smutná nálada sama o sobě nic nedefinuje. Vážná dramata jsou přece taky smutná, a přesto je nikdo nepovažuje za dystopie. Tvůrci i teoretici žánru pracují s konkrétnějším konceptem, který má jasně daný protiklad.
Dystopie jako zrcadlový protiklad utopie
Tím protikladem je utopie, tedy ideální společnost bez chaosu, hladu a konfliktů, kde jsou svoboda a potenciál jednotlivce dotažené na maximum. Dystopie staví přesně opačný svět: nežádoucí realitu plnou chudoby a nerovné moci, kde jedni ovládají druhé. Jde o systematicky promyšlený opak ideálu. Dystopické filmy proto fungují jako myšlenkové experimenty, které zkoumají, co by se stalo, kdyby se utopie zvrtla v úplně opačnou krajnost.
Jak se protiklad utopie staví na plátně
Tvůrci tento opak obvykle naplňují třemi stavebními kameny: odlidšťující technologií, katastrofou, kterou si lidstvo způsobilo samo, a vzpourou proti tuhému třídnímu uspořádání. Tyto prvky nejsou náhodná kulisa, ale nástroj, jak na plátně zobrazit nepřítomnost svobody a rovnosti. Proto se v dystopických světech tak často objevují sledovací technologie, které hlídají každý krok, nebo davy lidí v uniformních oblecích bez vlastní identity. Abstraktní definice se tím mění v konkrétní obraz.
Brazil jako učebnicový příklad
Ve zmíněném žebříčku skončil snímek Brazil z roku 1985 na třetím místě s hodnocením 98 procent na Rotten Tomatoes a 7,9 bodu na IMDB. Je to oblíbený ukázkový příklad celého principu: svět ovládaný rozbujelou byrokracií, kde technologie neslouží k osvobození člověka, ale k jeho umlčení v soukolí předpisů a papírování. Kombinace černého humoru a děsivě přesného obrazu systému dělá z filmu originální variaci na klasické dystopické téma. Redaktor Neatoramy k textu přiložil fotku přímo z tohoto snímku a přiznal, že mu při psaní hrála v hlavě jeho titulní melodie.
Co žebříček říká a co ne
Princip žebříčku je jednoduchý: hodnocení z Rotten Tomatoes a IMDB se zprůměrovala do jedné stupnice od 1 do 10 bodů. Přesné váhování ani kompletní pořadí všech padesáti filmů ale rozvedené nebylo, najdeme ho jen v odkazovaném článku na Snarkerati. Víme aspoň tolik, že na vrcholu žebříčku skončil němý klasický film Metropolis z roku 1927 s průměrem 8,6 bodu. Diskuze kolem podobných seznamů navíc ukázaly, že hranice žánru nejsou tak pevné, jak by se čekalo: čtenáři se přeli, jestli do nich vůbec patří filmy jako Minority Report, Ghost in the Shell nebo Gattaca.
Proč nás dystopie baví i po čtyřiceti letech
Dystopická fikce nabízí bezpečný prostor, kde si v hlavě můžeme prožít rizika technologie, moci nebo nespravedlivého uspořádání, aniž bychom je museli zažít naživo. Kdo zná definici dystopie jako záměrný protiklad utopie, dívá se na podobné filmy jinak než ten, kdo v nich vidí jen temnou kulisu. Všímá si totiž, jaký konkrétní ideál se v příběhu bortí. Platí to i pro samotný film Brazil, který si i po více než čtyřiceti letech drží třetí místo v tomto žebříčku padesáti dystopických snímků.