Muž, kterému nestačí jedna sbírka
Přes den sleduje jedny z nejpřesnějších hodin na světě. Andrew Novick pracuje jako elektrotechnický inženýr v americkém Národním institutu pro standardy a technologii v Coloradu, kde se porovnávají atomové hodiny s přesností na nanosekundy, tedy miliardtiny sekundy. Sám ale upřesňuje, že on osobně žádné hodiny nesleduje, to je práce týmu fyziků. Jeho vlastní parketa je jinde: doma a v pronajatém skladu drží přes sto různých sbírek najednou.
Vedle sebe tu klidně stojí figurky čivav a krabice kazet s nahranými hovory s telemarketéry. Sám sebe přitom nepovažuje za umělce, i když výsledek jeho snažení připomíná spíš instalaci ze současné galerie než obyčejnou garáž plnou krámů.
Kde končí koníček a začíná posedlost?
Spravovat jednu sbírku dá práci. Udržovat jich přes sto najednou, to už chce systém. Kam se taková věc vejde, jak se eviduje a kde je hranice mezi sběratelstvím a obyčejným hromaděním věcí? Kurátorka Michelle Baldwinová, která Novickovy předměty jednou vystavovala, má na to jasný názor: podle ní je „méně hromadič a více sběratel“. Rozdíl zní jemně, ale je zásadní, hromadič věci jen nechává kolem sebe narůstat, sběratel je třídí, pojmenovává a dává jim smysl.
Od panenek po skleničky bez formaldehydu
Konkrétní výčet mluví sám za sebe. Barbie panenky ve všech možných variantách, figurky čivav, klaunské obrazy a vše, co se týká zubů nebo rovnátek. K tomu spací pytle, krabičky na svačinu, hodinky, odpadkové koše, vstupenky na koncerty, které si schovává od střední školy, a dokonce sbírka vlasů z vysokoškolských let.
Zvláštní kapitolou jsou sklenice s konzervovanými mrtvými zvířaty, uchovanými bez formaldehydu, tedy bez chemikálie, která se k takové konzervaci obvykle používá. Proč zvolil jinou metodu, se neví, zůstává to jeho osobní kuriozitou. Většina těchto věcí nekončí na výstavní stěně, ale v krabicích a na policích skladu, spíš jako archiv než jako instalace. Jen zlomek z toho se jednou na čas dostal do veřejné galerie.
Výstava, kurátoři a otevřená otázka
V roce 2009 vybranou část jeho sbírek ukázal prostor Lab at Belmar ve výstavě nazvané The Astounding Problem of Andrew Novick. Kurátorsky za ní stáli Michelle Baldwinová a Adam Lerner, ředitel Muzea současného umění v Denveru. Lerner přirovnal Novickovu zálibu v obyčejných předmětech k tvorbě Andyho Warhola, tedy k lásce k věcem, kolem kterých normálně jen procházíme.
Ani kurátoři, ani dobový novinový článek listu Denver Post ale nevysvětlují, proč to všechno dělá. Motivace zůstává neznámá, a je férové to přiznat, místo abychom si vymýšleli vlastní psychologickou teorii tam, kde žádná ověřená odpověď není.
Telemarketing jako archivní materiál
Nejpovedenější ukázkou jeho přístupu jsou možná kazety, na které si nahrával vlastní hovory s telemarketéry. Většina lidí takový telefonát jen s úlevou položí a zapomene na něj. Novick ho zařadil do archivu, odděleně od běžných vzkazů na záznamníku, jako samostatnou kategorii.
Ukazuje to vlastně jednoduchou věc: stačí se na otravnou maličkost ze všedního dne podívat jako sběratel, a najednou má svou hodnotu. Možná kolem sebe máme podobné „neviditelné sbírky“ všichni, jen jsme si jich zatím nevšimli.