Ozbrojený muž drží rukojmí v bance a mezi jeho požadavky je i to, aby policista za dveřmi něco zazpíval. Zní to jako scéna z grotesky, ale stalo se to doopravdy: policista si sedl a na přání únosce zazpíval píseň Lonesome Cowboy. Tahle bizarní epizoda je jen drobný detail z případu, který o pár měsíců později dostane jméno podle města, kde se odehrál. To jméno dnes zná skoro každý, kdo kdy slyšel o rukojmích, co se zamilují do svých věznitelů. Jenže odkud se vlastně vzalo, tuší málokdo.
Rukojmí, kteří nevěřili záchraně
Představ si logický scénář: ozbrojenci drží lidi v šachu, policie obklíčí budovu a po dnech vyjednávání oběti vyjdou ven vděčné za záchranu. Přesně takhle to ale v srpnu 1973 ve Stockholmu nedopadlo. Zajatci po šesti dnech v uzavřeném trezoru začali odmítat spolupráci s policií a naopak se zastávali mužů, kteří je drželi se zbraní v ruce. Tahle obrácená loajalita je přesně ten jev, který po letech dostal jméno a který se psychologové snaží vysvětlit dodnes.
Šest dní v trezoru Kreditbanken
23. srpna 1973 vtrhl do banky Kreditbanken na stockholmském náměstí Norrmalmstorg dvaatřicetiletý Jan-Erik Olsson. Vystřelil ze samopalu do stropu a anglicky zakřičel, že párty právě začíná. Na místo dorazili dva policisté, jeden z nich chtěl Olssona zneškodnit, ale skončil postřelený do ruky. Olsson v panice zatáhl tři zaměstnance banky do trezoru, čtvrtý se k nim brzy přidal. Jeho oběťmi se staly Birgitta Lundblad, Elisabeth Oldgren, Kristin Enmark a Sven Säfström.
Požadavky byly konkrétní: tři miliony švédských korun, zbraně, neprůstřelné vesty, helmy, rychlé auto na útěk a především propuštění jeho bývalého spoluvězně Clarka Olofssona, kterého chtěl mít po svém boku. Vláda nakonec souhlasila a Olofssona do banky skutečně přivezli. Během uzavření si Olsson telefonoval i s tehdejším švédským premiérem Olofem Palmem a jedna z rukojmí mu řekla, že se únosců nebojí, protože ji chrání, zatímco z policie je zklamaná.
Obležení skončilo 28. srpna 1973 a Olsson byl zatčen. Všichni čtyři rukojmí vyšli z banky fyzicky nezranění, ale bez jediného slova zášti vůči svému vězniteli. Naopak policii, která operaci vedla zvenčí, vnímali jako tu stranu, která jejich životy skutečně ohrozila. Lékař, který se o ně po propuštění staral, popsal jejich stav jako podobný šoku u obětí války: cítili se zavázáni za svůj život únoscům, ne záchranářům.
Celou situaci navíc živě sledovala švédská televize, šlo o první zločin v zemi přenášený v přímém přenosu. Právě proto se o obratu v chování rukojmích dozvěděla i veřejnost a nabídla se příležitost dát mu jméno. Učinil tak švédský psychiatr a kriminolog Nils Bejerot, který policii při vyjednávání radil. Vymyslel termín norrmalmstorgssyndromet, podle náměstí, kde se vše odehrálo, a teprve později se vžilo mezinárodní označení stockholmský syndrom.
Proč si za to lidé berou Patty Hearstovou
Většina lidí si stockholmský syndrom spojí s únosem Patty Hearstové, která se o rok později přidala ke svým únoscům a účastnila se s nimi bankovní loupeže. Je to příběh mediálně známější, dramatičtější a v Americe mnohem víc probíraný. Jenže časová osa mluví jasně: termín vznikl po bankovním případu ve Stockholmu, dřív než k únosu Hearstové vůbec došlo. Patty Hearstová vznik termínu jen nasměrovala do povědomí celého světa, protože svým případem poskytla druhý, slavnější příklad téhož jevu. Je to ukázka toho, jak snadno slavnější příběh v paměti lidí přebije ten, který byl skutečně první.
Co ještě zůstává otevřené
Tenhle text vysvětluje, co se stalo a odkud se vzalo jméno, ne proč k podobnému obratu důvěry u rukojmích vlastně dochází. Zajímavé je i to, že Nils Bejerot svou diagnózu postavil na případu, se kterým se jako lékař osobně vůbec nesetkal, s rukojmími nikdy nemluvil. Stockholmský syndrom navíc dodnes není uznaný jako oficiální psychiatrická diagnóza a v klasifikačním manuálu duševních poruch se nenachází. Zůstává tedy otázka, co přesně se v hlavách lidí v ohrožení života odehrává, a to je přesně ta záhada, která si zaslouží samostatné vysvětlení.