Kolo, na kterém se běhá
Představ si kolo bez sedla a bez pedálů. Místo toho visíš v jakési kolejnici z rámu, nohy máš volně u země a pohybuješ se tak, že prostě běžíš. Stroj tě přitom nese, vyvažuje a dovoluje ti natáhnout krok mnohem víc, než kdybys běžel po svých.
Je to stejný princip, jaký znáš z kresleného seriálu o Flintstoneových: Fred rozjížděl své vozidlo tak, že se odrážel nohama od země. Tady má ten samý nápad kola, rám z karbonu a bezpečnostní pás, ale základní myšlenka zůstává stejná, poháníš se sám sebou.
Proč zahodit zrovna pedály?
Celá historie jízdního kola je v podstatě honba za jedním cílem, jak co nejlépe přenést sílu nohou do pohybu vpřed. Pedály, převody, řetězy, to všechno vzniklo proto, aby jezdec nemusel plýtvat energií a dojel dál a rychleji.
Konstrukce bez pedálů ale možná není krokem zpátky, spíš pokusem zjistit, kolik mechaniky člověk ke svému pohybu skutečně potřebuje. A odpověď, kterou Fliz nabízí, je překvapivě jednoduchá: skoro žádnou.
Jak Fliz funguje
Přesně tuhle otázku si položili němečtí designéři Tom Hambrock a Juri Spetter, když navrhli koncept nazvaný Fliz. Jméno není náhodné, vychází z německého slovesa „flitzen“, tedy hvízdat nebo se mihnout.
Jezdec se do Fliz připoutá pětibodovým bezpečnostním pásem, podobným tomu z motoristických závodů. Rám, ručně laminovaný ze skelných a karbonových vláken, ho drží v mírně nakloněné poloze těsně nad zemí, takže nohy se volně dotýkají povrchu a pohybují se přirozeně jako při běhu nebo bruslení.
Jakmile jezdec nabere dostatečnou rychlost, zvedne nohy na opěrky umístěné u zadního kola a dál už jede setrvačností, podobně jako běžné kolo, které se v pohybu samo stabilizuje díky dvěma kolům v jedné ose. Člověk se tak nemusí soustředit na rovnováhu, jen na odraz.
Návrat k úplně prvnímu kolu
Tahle myšlenka ve skutečnosti není nová. Hambrock a Spetter se při návrhu inspirovali takzvanou Laufmaschine, strojem, který kolem roku 1817 vymyslel německý vynálezce Karl Drais jako vůbec první předchůdce jízdního kola. I ten fungoval bez pedálů, jezdec se odrážel nohama stejně jako dnes na Flizu.
Designéři svůj koncept zároveň zamýšleli jako ekologičtější alternativu dopravy pro přeplněná města, něco mezi během a klasickou jízdou na kole. Nápad zaujal i odbornou porotu, projekt získal ocenění na Mezinárodní výstavě kol v Tchaj-peji a byl přihlášen i do Jamese Dysona Award, mezinárodní studentské soutěže, kde vítězný tým získává 10 000 liber a stejnou částku navíc pro svou školu.
Je to pěkná ukázka toho, jak se staré řešení dokáže vrátit v nové podobě, jen s lepšími materiály a propracovanější ergonomií, zrovna když to nikdo nečeká.
Co o Flizu zatím nevíme
Fliz zůstává především designérským konceptem, ne produktem, který by se dal koupit. Designéři postavili funkční prototyp ze dřeva a napínacích pásů a vytvořili i zmenšený model v měřítku 1:4, ale přesné parametry jako hmotnost, rychlost nebo rozměry veřejně dostupné nejsou.
Sami autoři přiznávají limity, strmé kopce jsou pro Fliz problém a otázka bezpečnosti zůstává otevřená. Sami ho navíc nepředstavují jako náhradu klasického kola, ale jako jednu z možných alternativ pro jízdu po městě. Je férové to tak i brát, jako chytrý nápad, který zatím čeká na to, jestli se z něj někdy stane víc než jen funkční model.