Marina Abramovićová – Chci vědět.cz

Marina Abramovićová je srbská umělkyně narozená 30. listopadu 1946 v Bělehradě, která za více než pět desetiletí kariéry proměnila performance art v samostatnou a mezinárodně uznávanou uměleckou disciplínu. Její tvorba spadá do oblasti body artu a endurance artu, tedy umění dlouhodobé fyzické a psychické vydržlivosti, v nichž zkoumá hranice lidského těla i vědomí. Nejrozsáhlejší americká muzejní retrospektiva její práce se konala v Muzeu moderního umění v New Yorku v roce 2010, kde Abramovićová sama proseděla v atriu celkem 736 hodin a 30 minut. Vedle tvorby se věnuje pedagogické práci a od roku 2012 provozuje vlastní neziskovou nadaci zaměřenou na performance art.

Základní údaje

Narození: 30. 11. 1946
Místo narození: Bělehrad
Země: Federal People’s Republic of Yugoslavia; Socialistická federativní republika Jugoslávie; Svazová republika Jugoslávie; Srbsko a Černá Hora
Povolání: performer; fotograf; video umělec; sochař
Obor: performanční umění; performance; body art; endurance art
Působiště: Akademie krásných umění; Univerzita umění v Berlíně; Hochschule für bildende Künste Hamburg; Braunschweig University of Art
Vzdělání: Fakulta výtvarných umění Univerzity umění v Bělehradě; Academy of Fine Arts, University of Zagreb
Ocenění: Čestný odznak Za vědu a umění; Berlínský medvěd; Cena asturské kněžny za umění; Sonningova cena

Původ a rodina

Marina Abramovićová se narodila do rodiny s pozoruhodně protikladným zázemím. Oba její rodiče, Vojo Abramović a Danica Abramovićová, bojovali za druhé světové války jako jugoslávští partyzáni a za svou službu obdrželi Řád lidových hrdinů. Po válce se oba přihlásili ke komunistické ideologii a od pravoslavné víry, v níž vyrostli, se odklonili.

Přesto prvních šest let svého života strávila Marina u prarodičů z matčiny strany, kteří byli hluboce věřící, a dětství tak formovaly pravoslavné církevní rituály babičky. Po roce 1952, kdy se narodil mladší bratr Velimir, se přestěhovala zpět k rodičům. Abramovićová tak vyrostla na pomezí ortodoxní religiozity a ateistického komunismu.

Matka Danica držela dceru pod přísnou večerkou — Abramovićová musela být doma do desíti hodin večer, a to až do svých 29 let. Toto omezení mělo přímý vliv na její ranou uměleckou tvorbu v Jugoslávii, neboť všechna tehdejší vystoupení musela skončit před touto hodinou.

Vzdělání a počátky kariéry

Abramovićová studovala na Akademii výtvarných umění v Bělehradě a poté na Akademii výtvarných umění na Univerzitě v Záhřebu. Právě v Jugoslávii v první polovině sedmdesátých let vytvořila sérii Rhythm (1973–1974), pět performancí zkoumajících meze těla a vědomí. Série začala dílem Rhythm 10 ve Villa Borghese, Museo d’Arte Contemporanea v Římě v roce 1973.

Klíčovým dílem tohoto období je Rhythm 0 (1974), provedená ve Studio Morra v Neapoli. Šlo o šestihodinovou práci, při níž Abramovićová stála nehybně a umožnila publiku použít na jejím těle jakýkoli z 72 přiložených předmětů, včetně nabité pistole. Plnou zodpovědnost za výsledek přitom předem veřejně převzala na sebe.

Spolupráce s Ulayem a Čínská zeď

Dlouhodobou klíčovou kapitolou její tvorby byla spolupráce s německým umělcem Ulayem (Frank Uwe Laysiepen). Společný umělecký i osobní vztah vyvrcholil projektem The Lovers: The Great Wall Walk (1988), při němž každý z umělců prošel 2 000 kilometrů od protilehlých konců Velké čínské zdi po dobu 90 dní a setkali se na místě Erlang Shan v provincii Shaanxi. Setkání bylo zároveň rozloučením, protože ukončilo jak jejich umělecké partnerství, tak jejich osobní vztah.

Projekt byl původně zamýšlen jako performance zakončená sňatkem a jeho příprava trvala osm let, než čínská vláda udělila potřebná povolení. Když v dubnu 1988 konečně oba umělci vyrazili, jejich vztah byl již u konce a zamýšlené manželství se nikdy nekonalo. Pochod se tak proměnil v symbolické rozloučení.

Seven Easy Pieces a ocenění za výstavu

V listopadu 2005 uvedla Abramovićová v Guggenheimově muzeu v New Yorku projekt Seven Easy Pieces, při němž po sedm po sobě jdoucích nocí znovu provedla pět zásadních performancí jiných umělců, konkrétně Bruce Naumana, Vita Acconciho, Valie Export, Giny Pane a Josepha Beuyse, plus dvě vlastní díla. Každá performance trvala sedm hodin a probíhala v rotundě Guggenheimova muzea, navržené Frankem Lloydem Wrightem.

Za tento projekt získala Abramovićová v roce 2006 cenu americké asociace uměleckých kritiků za nejlepší výstavu umění vázaného na čas. Seven Easy Pieces věnovala své zemřelé přítelkyni Susan Sontagové.

The Artist Is Present: retrospektiva v MoMA

Od 14. března do 31. května 2010 probíhala v Muzeu moderního umění v New Yorku první rozsáhlá americká muzejní retrospektiva tvorby Abramovićové. Ústředním prvkem výstavy nazvané The Artist Is Present bylo samotné sezení umělkyně: Abramovićová mlčky seděla v atriu muzea celkem 736 hodin a 30 minut, přičemž kdokoli z návštěvníků si mohl naproti ní sednout. Šlo o nejdelší sólové dílo, které do té doby provedla.

Výstava se stala veřejně sledovanou událostí s přesahem mimo svět výtvarného umění, a to mimo jiné díky okamžiku, kdy se v publiku nečekaně objevil Ulay, tiše si sedl naproti Abramovićové a ona po otevření očí sáhla přes stůl a vzala ho za ruce. Tento moment byl hojně fotografován a stal se jedním z nejsdílenějších uměleckých snímků roku 2010.

Balkan Baroque a Zlatý lev

Na Benátském bienále 1997 prezentovala Abramovićová instalaci Balkan Baroque. Dílo mělo původně reprezentovat Jugoslávii, ale organizátoři bienále byli jeho protiválečným a protinacionalistickým obsahem natolik znepokojeni, že umělkyni vykázali do suterénu italského pavilonu. Přesto tam Abramovićová získala Zlatého lva za nejlepší účast.

512 hodin v Serpentine Gallery

Od 11. června do 25. srpna 2014 probíhala v londýnské Serpentine Gallery performance 512 Hours. Po celou dobu otevření galerie každý den Abramovićová pouze procházela prázdným výstavním prostorem a mlčky se mísila s návštěvníky. Žádné objekty, žádná instalace, žádný skript, jen přítomnost těla v čase.

Pedagogická dráha a Marina Abramović Institute

Abramovićová byla jmenována profesorkou performance artu na Hochschule für Bildende Kunst v Braunschweig v roce 1994 a tento post zastávala sedm let. Jako pedagožka působila také na Berlínské univerzitě umění, Hochschule für bildende Künste Hamburg a na Académie des beaux-arts.

V roce 2012 založila Marina Abramović Institute (MAI), neziskovou nadaci věnovanou performance artu, dlouhotrvajícím dílům a šíření tzv. Abramovićové metody, souboru technik práce s tělem, dechem a pozorností.

Opera, memoáry a pozdější projekty

V roce 2018 debutovala Abramovićová jako operní režisérka inscenací díla Clauda Debussyho Pelléas et Mélisande ve Vlaamse Opera v Belgii.

1. září 2020 měl v Bavorské státní opeře v Mnichově premiéru operní projekt 7 Deaths of Maria Callas, který Abramovićová koncipovala a režírovala. Hudbu k dílu složil Marko Nikodijević a kostýmy navrhl Riccardo Tisci pro Burberry. Inscenace pak hostovala v Opéra national de Paris, Řecké národní opeře v Aténách, Deutsche Oper Berlin a Teatro San Carlo v Neapoli.

V roce 2016 vydalo nakladatelství Crown Archetype v New Yorku memoáry Abramovićové Walk Through Walls, které napsala spolu s Jamesem Kaplanem. Kniha čítá 370 stran.

Ocenění

Abramovićová obdržela řadu mezinárodních ocenění. V roce 2008 jí bylo uděleno Rakouské čestné vyznamenání za vědu a umění. V roce 2006 získala cenu americké asociace uměleckých kritiků za nejlepší výstavu umění vázaného na čas za projekt Seven Easy Pieces. V roce 2014 ji časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších osobností světa. V roce 2023 obdržela Sonningovu cenu. Dále je držitelkou ceny Berliner Bär a Ceny princezny asturské za umění.

Zajímavosti

Abramovićová sama o sobě říká, že je „babičkou performance artu“. Publikum a kritici ji přitom zpravidla nazývají „matkou performance artu“. Oba tituly si za desetiletí kariéry vysloužila, ale ten první si přisoudila sama. (baike.baidu.com)
Performance The Lovers: The Great Wall Walk (1988) vznikla původně jako dílo, které mělo skončit svatbou. Čínská vláda ovšem udělila povolení teprve po osmi letech vyjednávání. Když Abramovićová a Ulay v dubnu 1988 konečně vyrazili z protilehlých konců Velké čínské zdi, jejich vztah byl již u konce a místo sňatku se pochod proměnil v rozloučení. (theartnewspaper.com)
Seven Easy Pieces (2005) bylo věnováno Abramovićové zemřelé přítelkyni Susan Sontagové. Sedm performancí, každá trvající sedm hodin, probíhalo po sedm po sobě jdoucích nocí v rotundě Guggenheimova muzea navržené Frankem Lloydem Wrightem. (pastexhibitions.guggenheim.org)
Během výstavy The Artist Is Present (2010) v MoMA se v publiku nečekaně objevil Ulay a tiše si sedl na židli naproti Abramovićové. Když otevřela oči a poznala ho, sáhla přes stůl a vzala ho za ruce. Tento okamžik byl hojně fotografován a stal se jedním z nejsdílenějších uměleckých snímků roku 2010. (dazeddigital.com)
V roce 2014 zařadil časopis Time Abramovićovou mezi 100 nejvlivnějších osobností světa. (menla.org)
Instalace Balkan Baroque měla na Benátském bienále 1997 reprezentovat Jugoslávii. Organizátoři byli jejím protiválečným a protinacionalistickým obsahem natolik znepokojeni, že Abramovićovou přemístili do suterénu italského pavilonu. Přesto právě odtamtud odnesla Zlatého lva za nejlepší účast. (luisasummers.substack.com)
Performance 512 Hours probíhala v londýnské Serpentine Gallery od 11. června do 25. srpna 2014. Abramovićová v galerii po celou dobu otevření každý den pouze procházela prázdným prostorem a mlčky se mísila s návštěvníky. Žádné objekty, žádná instalace, žádný scénář. (ebsco.com)

Zdroje údajů

Kde se o něm píše

Miriam Elia předělala dětské knížky Ladybird na parodii moderního umění 9. 11. 2026

Údaje aktualizovány: 2026-10-28