Rakev v hledišti
Do londýnského divadla Covent Garden donesli v září 1809 rakev. Na víku byl nápis: „Zde odpočívá nová cena, která zemřela na černý kašel 23. září 1809 ve věku šesti dnů.“ Spolu s ní přišli protestující s bubny, pánvemi a živými zvířaty. A takto to vypadalo každý večer po dobu 67 představení.
Celé to spustilo zdražení vstupenek o zhruba 15 %.
Jak se z divadla stalo bojiště
Začalo to požárem. V noci z 19. na 20. září 1808 shořelo divadlo Covent Garden takřka do základů. Zahynulo přes 20 lidí a celková škoda dosáhla 150 000 liber. Pojišťovna vyplatila jen 50 000 liber, zbytek musel John Philip Kemble, herec a spolumajitel divadla, sehnat jinak. Zachránila ho mimo jiné donace vévody z Northumberlandu ve výši 10 000 liber.
Novou budovu navrhl architekt Robert Smirke podle vzoru aténského Parthenonu a postavil ji za pouhých deset měsíců. Základní kámen byl položen 31. prosince 1808, slavnostní otevření proběhlo 18. září 1809. Premiéru obstaral Macbeth.
Ještě ten večer vypukl poprask.
Matematika hněvu
Kemble při otevření zdražil lóže ze 6 šilinků na 7 a místa v parteru z 3 šilinků a 6 pencí na 4 šilinky. Galerie pro nejchudší diváky zdražení nedostala, ale jiný problém tam byl: rekonstrukce ji zkrátila natolik, že z většiny míst bylo vidět jen nohy herců na jevišti.
Třetí patro divadla, kde dříve sedávala veřejnost, bylo přeměněno na uzavřené soukromé lóže pronajímatelné na celou sezonu za 300 liber ročně. Pro dělníka vydělávajícího několik šilinků týdně to byl astronomický obnos.
Ti, kdo protestovali a říkali si „OPs“ (zastánci původních cen), bojovali o víc než o pár pencí.
O co šlo doopravdy
Londýnské divadlo té doby nebylo místem tiché kultury. Diváci hecovali, komentovali, skandovali. Hlediště bylo součástí představení a prostřední i nižší vrstvy vnímaly „své“ místo v divadle jako ustálené právo, součást sdíleného veřejného prostoru.
Nová budova toto pravidlo viditelně porušila. Fyzicky zmenšila prostor pro levnější vstupenky, přemístila bohaté patrony za závěsy uzavřených lóží a zdražením potvrdila, kdo do divadla patří a kdo ne. Cena byla posledním impulsem, ale skutečný zápal přicházel z pocitu vytlačení z místa, které lidé považovali za svoje.
Protest byl od začátku organizovaný i kreativní. Demonstranti přinášeli chrastítka, bubny a pánve a hlasem i hlukem překřičeli každé představení. Vymysleli „tanec OP“, při němž v rytmu dupali nohama o lavice. Někteří přišli v přestrojení, jiní přiváděli drůbež a hospodářská zvířata.
Boxer versus publikum
Kemble se pokusil situaci vyřešit silou. Najal profesionálního boxera Daniela Mendozu, bývalého anglického mistra v boxu, aby spolu s dalšími zápasníky udržoval v sále pořádek. Mendozovi bylo v té době kolem pětačtyřiceti let a od vrcholu kariéry uplynulo čtrnáct let.
Výsledek byl přesně opačný. Přítomnost najatých zápasníků publikum ještě víc rozzuřila. Spor začaly sledovat noviny po celé Británii, edinburský tisk nevyjímaje. Vláda nervózně pozorovala, zda se organizace nespokojených nerozvine do širšího povstání.
Kemble nechal sestavit komisi, která zdražení prověřila a shledala oprávněným. Protestující odmítli výsledek jako zaujatý, a měli pro to dobrý důvod: komisi tvořili akcionáři samotného divadla.
Kapitulace a překvapivé číslo
14. prosince 1809 se Kemble sešel s představiteli protestujících v hospodě Crown and Anchor. Dohodli se na obnovení původních cen v parteru, omezení soukromých lóží a zastavení trestního stíhání všech zadržených demonstrantů. 15. prosince 1809 se Kemble před zaplněným hledištěm veřejně omluvil.
A pak přišlo číslo, které celý konflikt nasvítí jinak. Přestože divadlo ustoupilo od vyšších cen, v následujícím desetiletí generovalo průměrný roční příjem z vstupenek kolem 80 000 liber, zatímco provozní náklady dosahovaly přibližně 40 000 liber ročně. V sezóně 1810 až 1811 příjmy vyšplhaly dokonce na 100 000 liber.
Kemble zdražil, přišel o reputaci i o klid a nakonec vydělával víc se starými cenami než s novými. Plné hlediště fungujícího divadla přineslo víc než poloprázdné lóže s nepopulárním cenovníkem.