Rostlina, která v lese nemá co dělat
Projdete se lesem v Britské Kolumbii, mezi smrky a zbytky kamenných základů, a najednou narazíte na husté trsy rostliny s velkými listy, nápadně podobnými rebarboře. Jenže tohle není rebarbora. Je to fuki, japonský podběl, v asijské kuchyni běžná rostlina, v kanadské divočině vzácný nález. Roste tu sama, bez zahradníka, dlouho poté, co z místa zmizelo poslední obydlí. Místo se jmenuje Tashme a kdysi tu žily tisíce lidí.
Jak se cizí zelenina dostala do uzavřeného tábora
Je rok 1942. Kanadská vláda právě vystěhovala tisíce Japanokanaďanů z pobřeží, zabavila jim domy, lodě i majetek a poslala je do odlehlých táborů ve vnitrozemí. Pohyb byl omezený, zásilky kontrolované, kontakt s okolním světem minimální. A přesto se v takhle uzavřeném systému objevila živá rostlina, která předtím v Kanadě rostla jen v zahradách japonských přistěhovalců na pobřeží. Jak se dostala sem, do lesa, kam se smělo jen málo věcí?
Semena, která prošla kontrolou
Fuki přivezli do Kanady japonští přistěhovalci na počátku 20. století a do 30. let patřila k běžné výbavě zahrad japonokanadských rodin od Stevestonu až po Prince Rupert. Po násilném přesídlení v roce 1942 lidé v táborech přišli téměř o všechno, včetně spolehlivého přísunu jídla. Napsali proto svým bývalým, většinou bílým sousedům s prosbou o pomoc. Semena nebo kořeny fuki patřily mezi mála věcmi, které úřady při kontrole zásilek nezachytily, jak vysvětluje Ryan Ellan, kurátor Tashme Museum. Proč zrovna tahle rostlina kontrolou prošla, zdroje neuvádějí, víme jen, že se to podařilo, zatímco jiné věci se do táborů dostat nesměly.
Proč právě tahle rostlina
Sehnat první semena nebo kořeny nebylo snadné, ale jakmile fuki jednou zakořenila, stala se téměř nezničitelnou. Jako vytrvalá rostlina nepotřebovala skoro žádnou péči a dál rostla i v drsných podmínkách. Pro lidi, kterým vzali domov, majetek i svobodu pohybu, to byl spolehlivý zdroj jídla fungující bez zahradnických znalostí a bez pravidelné údržby. Fuki se vařila do míchaných pokrmů nebo do daši, japonského vývaru z mořských řas.
Tábor, který zmizel, rostlina, co zůstala
Tashme ležel asi 16 kilometrů jihovýchodně od městečka Hope. V době svého vrcholu v něm na ploše kolem 486 hektarů žilo 2 644 lidí, byl to největší internační tábor v Britské Kolumbii. Fungoval od roku 1942 do roku 1946, domů na pobřeží se ale lidé směli znovu ujmout až od roku 1949, mezitím je vláda prodala za zlomek hodnoty. Chatrče z dehtové lepenky dávno zmizely, fuki na severní straně pozemku ale rostlo dál, samo od sebe, celá desetiletí. Právě tahle neplánovaná vytrvalost upozornila lidi na historii místa a dala impuls ke vzniku Tashme Museum, muzea umístěného v bývalém řeznictví tábora.
Živý památník bez cedulky
Přes 22 000 Japanokanaďanů tehdy přišlo o domov kvůli politice, která je chtěla z pobřeží vytlačit. Archivy a úřední nařízení o tom mluví v číslech a paragrafech. Fuki mluví jinak: prostě tam je, roste a nepotřebuje k tomu nikoho. Více než osmdesát let starý trs zeleniny u lesní cesty dnes funguje jako připomínka komunity, kterou se stát snažil rozpustit, ale jejíž stopa v krajině přežila déle než ploty a baráky, které ji měly hlídat.