Dívka, která si schovávala kočičí vousky
Představte si dospívající dívku, bylo jí tak čtrnáct až šestnáct let, v britské domácnosti počátku čtyřicátých let. Když její kočky ztratí vousek, většina lidí ho bez přemýšlení smete a vyhodí. Ona ne. Sbírá je, jeden po druhém, a ke každému si zapisuje, kde a kdy ho našla: při hraní šipek, pod okrajem linolea ve spíži, na koberečku v jídelně, pod těsněním zadních dveří.
Vousky pak doslova vplétá do stránek vlastnoručně svázané knihy, datuje je a popisuje okolnosti nálezu. Je to čistě soukromý projekt, který si nikdo nezadal ani nekontroloval. Dívka se jmenovala Janet Gnosspelius.
Co to prozradí o člověku?
Dětská libůstka, nad kterou by se dalo jen pousmát. Jenže co když takové drobnosti nejsou náhodné?
Janet Gnosspelius se později stala uznávanou britskou architektkou a ochránkyní historických památek. Jak souvisí sešit plný kočičích vousků s profesní dráhou dospělé ženy? Odpověď najdeme až v tom, jak ji popisovali lidé, kteří ji znali o desítky let později.
Puntičkářka s červeným perem
Nekrolog ji líčí jako ženu extrémně puntičkářskou, ale zároveň výstřední. Jezdila starým vozem Sunbeam Talbot z roku 1939, dopisy psala na otlučeném psacím stroji Imperial a texty opravovala nekompromisně ostrým červeným perem.
Archivářům, kteří se k vouskové knize dostali, tahle shoda neunikla. Stejná důslednost, jakou prokázala jako teenagerka při skládání sešitu, ji podle nich provázela celý život. Projevila se i v její práci pro místní historii a ochranu památek: vzorky zdiva posílala na liverpoolský odbor územního plánování úhledně popsané, s přesným původem a datem, a dožadovala se jejich záchrany. Stejný postup, jen o měřítko větší.
Jedna posedlost, všude stejná
Tahle rovnice „všechno pečlivě zaznamenat a popsat“ se u ní objevovala i na místech, kde by ji čekal málokdo. Část dopisů nechávala „podepsat“ svými kočkami. Celou svou rozsáhlou korespondenci přitom vždy psala na psacím stroji, nikdy rukou.
Stejná pečlivost stála i za jejím profesním životem: patřila k zakládajícím členům místního spolku věnovaného ochraně historie, vodila podrobně připravené vycházky po okolí a každé jaro osobně navoskovala bronzovou bustu královny Viktorie. U někoho jiného by to vypadalo jako sbírka nesouvisejících zvyků. U Janet Gnosspelius to byl jeden a tentýž rys, jen převlečený do různých podob.
Jak se vousky dostaly na světlo
Kniha kočičích vousků dnes není ztracená na dně nějaké krabice. Uchovává ji archiv Collingwoodových na Cardiffské univerzitě, protože Janet Gnosspelius byla dcerou sochařky Barbary Collingwoodové a vnučkou W. G. Collingwooda, tajemníka myslitele Johna Ruskina. Archivář, který se sešitem pracoval, o něm řekl, že to „není žádný obyčejný deník“.
Na veřejnost se vousková kniha dostala díky výstavě věnované právě této významné rodině. Fotografie stránek a jejích koček odtud převzal online magazín Colossal a zprávu dál šířil server Neatorama. Tak se soukromý záznam dospívající dívky, psaný jen pro ni samotnou, proměnil v doklad o povaze, kterou lze sledovat přes propast osmi desetiletí. Stačí si všimnout, jak se člověk chová k maličkostem, a často se dozvíme víc, než kdybychom čekali na velký životopis.