Muž, který prázdnil ulice
Roh ulice v newyorské čtvrti Mulberry Bend, konec 19. století. Starý muž pomalu tlačí dřevěný vozík s banány. Sotva zahne za roh, chodník se vyprázdní, jako by někdo mávl kouzelnou hůlkou. Ženy se křižují a mumlají modlitby, obchodníci rychle zavírají dveře krámků, děti s křikem utíkají domů a volají, že jde „banánový muž“ a že je třeba mlčet, jinak je zabije.
Mulberry Bend, čtvrť namačkaná do ostrého zákrutu ulic Mulberry a Baxter v Five Points, patřila k místům, kde lidé čekali nebezpečí spíš od pouličních rváčů a zlodějů. Přesto se tady lidé nejvíc báli někoho úplně jiného: chudého, neškodného prodavače ovoce.
Kdo byl Casoli Paracrotti a co provedl
Ten muž se jmenoval Casoli Paracrotti. Přišel z jižní Itálie, v New Yorku žil sám, bez přátel a bez rodiny, a živil se prodejem banánů z vozíku. Co mohl udělat, že se o něm šeptalo jako o někom, kdo má na svědomí desítky mrtvých?
Žádný soud ho z ničeho takového neusvědčil. Žádný svědek nepopsal vraždu. Žádný dobový zápis nenabízí jediný doložený případ, který by šlo přímo spojit s jeho jménem. Existovala jen pověst, která žila vlastním životem. Odpověď na otázku, co vlastně provedl, tak nemá smysl hledat v jeho činech, ale v hlavách lidí kolem něj.
Co je jettatore
Na jihu Itálie měli pro takového člověka přesné slovo: jettatore. Tak se říkalo tomu, kdo nosí takzvané zlé oko, italsky malocchio, prokletí, které přivolává neštěstí pouhou přítomností. Jettatore podle této víry nikomu nemusel chtít ublížit, dokonce o svém „daru“ nemusel ani vědět. Stačilo, že byl nablízku, když se něco pokazilo, a neštěstí se mu automaticky připsalo.
Tahle víra byla v jižní Itálii hluboko zakořeněná a přistěhovalci si ji přinesli přes oceán až do newyorských čtvrtí, jako byla Mulberry Bend. Pro lidi, kteří v ni věřili, to nebyla pověra z knížky, ale reálné nebezpečí, před kterým se dalo bránit jediným způsobem: držet se od takového člověka co nejdál.
Jak se pověst nabalovala
Taková nálepka nevznikne za jeden večer. Roste postupně, z řetězce nešťastných shod: někdo onemocní krátce poté, co Paracrottiho potkal na ulici, jinde se stane nehoda zrovna ve chvíli, kdy šel kolem. Lidská paměť přitom funguje zrádně: dobře si pamatujeme shody, které potvrzují náš strach, a snadno zapomínáme na všechny dny, kdy se vedle něj nic nestalo.
Podle dochovaných zpráv byl Paracrotti několikrát zatčen, nic ale nenasvědčuje tomu, že by šlo o zlého nebo nebezpečného muže. Spíš budil dojem neopatrného a nepříliš prozíravého člověka, kterému se smůla lepila na paty opakovaně, dokud se z náhody nestala pověst.
Cena pověry: vyloučení i z kostela
Pověst měla svou cenu, kterou Paracrotti platil každý den. Nikdo s ním nechtěl kamarádit, žádná žena neuvažovala o sňatku. Dokonce i v katolickém kostele na Rooseveltově ulici ho posadili zvlášť, do zadní lavice, stranou od ostatních věřících, jako by byl nositelem nakažlivé nemoci.
Právě tohle ukazuje, jak silná ta víra byla: přežila i v prostoru, kde by člověk čekal aspoň soucit. Paracrotti tak žil osamělý život muže odsouzeného za něco, co nikdy neudělal.
Co víme a co jen kolovalo
Dobové noviny z konce 19. století psaly o Paracrottim jako o muži s desítkami mrtvých na svědomí, jenže čísla se v jednotlivých přetiscích stejné zprávy divoce liší: jednou se mluví o 26 obětech, jinde o 33, další verze uvádí přes 50 a nejvyšší dochovaný součet je 82. Když se stejný příběh mění o desítky mrtvých nahoru a dolů podle toho, které noviny ho zrovna otiskly, je to spíš známka senzacechtivé žurnalistiky než ověřeného faktu. Žádný dobový zdroj neuvádí jediné jméno, datum ani okolnosti smrti, kterou by šlo s Paracrottim spojit přímo a doložitelně.
Nejzajímavější na celém příběhu tak nakonec není žádné konkrétní číslo, ale mezera mezi tím, čemu lidé věřili, a tím, co se skutečně stalo. Zlé oko nikoho nezabilo, strach z něj ale dokázal vyprázdnit ulici, zavřít dveře obchodů a poslat jednoho smutného muže na doživotí do zadní lavice kostela.