Dřevěná bedýnka se dvěma kolečky
Když dnes položíte ruku na myš vedle klávesnice, těžko byste čekali, jak vypadal její první funkční předek. V roce 1964 postavil ve Stanfordském výzkumném institutu inženýr Bill English podle nápadu Douglase Engelbarta zařízení bez kuličky i elektroniky. Bylo to dřevěné pouzdro se dvěma kolečky, jedno pro pohyb doleva a doprava, druhé nahoru a dolů.
Jméno „myš“ prý dostala podle kabelu, který zpočátku vycházel od zápěstí uživatele a připomínal ocásek. Kdo slovo poprvé použil, si nepamatuje ani nikdo z tehdejšího týmu. A jak se ukáže, ani jméno vynálezce, které se dnes s myší pojí nejčastěji, není celý příběh.
Muž, o kterém jste neslyšeli
Skoro dvacet let před Englishovou krabičkou řešil podobný problém někdo jiný. V roce 1946 pracoval britský vědec Ralph Benjamin pro Royal Navy Scientific Service na radarovém systému Comprehensive Display System. Sestrojil zařízení s kovovou koulí a dvěma gumovými kolečky, jedno pro vodorovný, druhé pro svislý pohyb.
Fungovalo to podobně jako pozdější myš, ale vynález patentovaný v roce 1947 zůstal kvůli vojenskému charakteru projektu utajený. Ke slávě, kterou dnes sklízí Engelbart, se Benjamin nikdy nedostal. Vynález, který dnes ovládá miliardy počítačů, nemá jeden jasný začátek, ale rozvětvený rodokmen lidí, kteří na stejné řešení přišli nezávisle na sobě.
Trackball a myš nejsou totéž
Benjaminovo zařízení bylo takzvaný trackball: stálo na místě, uživatel po jeho kouli pohyboval rukou, podobně jako když otáčíte glóbusem na stojanu. Engelbartova myš udělala opačný krok, celé tělo se pohybovalo po stole a uvnitř se o desku přímo otáčela dvě kolmá kolečka pro osu x a y, bez jakékoli kuličky.
Je to podobný rozdíl jako mezi otáčením kola na místě a posouváním celého vozíku po podlaze. Byl to koncepční skok: uživatel najednou manipuloval s celým zařízením, díky čemuž se ovládání kurzoru stalo přirozenější.
Souběžné nápady a velké odhalení
Benjamin nebyl jediný, kdo na podobné řešení přišel nezávisle. V roce 1952 postavili inženýři Tom Cranston, Fred Longstaff a Kenyon Taylor trackball pro kanadský vojenský systém DATAR. Místo speciální koule použili obyčejnou bowlingovou kouli, pohyb snímali čtyřmi kotouči, po dvou pro každou osu. Vynález zůstal kvůli vojenskému využití dlouho utajený.
Naplno se myš ukázala světu 9. prosince 1968, kdy Engelbart před tisícovkou odborníků v San Franciscu předvedl nejen ji, ale i hypertextové odkazy, videokonferenci a společné psaní dokumentu v reálném čase, tedy věci, které se do běžného života dostaly až o desítky let později. Prezentace se do historie zapsala pod přezdívku, kterou jí dala kniha z roku 1994: „Matka všech dem“.
Vynálezce bez odměny
Patent na myš, oficiálně nazvaný „X-Y Position Indicator for a Display System“, byl podán v roce 1967 a udělen v roce 1970. Jako vynálezce je v něm uvedený Engelbart, patent ale patřil jeho zaměstnavateli, Stanfordskému výzkumnému institutu.
Engelbart z myši nikdy neviděl žádné licenční poplatky navíc ke svému platu vědce. Platnost patentu navíc vypršela dřív, než se myš skutečně masově rozšířila v osobních počítačích. Muž, jehož jméno se s myší pojí automaticky, z jejího komerčního úspěchu finančně netěžil vůbec.
Cena podceněného patentu
Podle vyprávění, které se kolem osudu patentu traduje, SRI licencoval technologii myši společnosti Apple a dostal za ni přibližně 40 000 dolarů, v přepočtu na tehdejší hodnotu dnešních peněz zhruba 130 000 dolarů. Přesnou částku dnes nelze nezávisle ověřit, ale i jako orientační číslo ukazuje jedno: nikdo v šedesátých ani sedmdesátých letech netušil, jak zásadní periferie z jedné laboratoře nakonec vzejde.
Z pohledu dneška je to částka, kterou velká technologická firma vydá bez povšimnutí. Tehdy šlo o rozumnou sumu za nápad, o kterém nikdo netušil, že jednou bude ležet na stole vedle téměř každého počítače na světě.
Od laboratoře do obýváku
Vývoj myši v SRI ale nekončil. Konstrukce se postupně proměnila, dvě kolečka nahradila kulička uvnitř těla myši, což se stalo na desetiletí průmyslovým standardem. Traduje se, že i myš pro Macintosh z roku 1984 vznikala z podobně improvizovaných součástek jako první prototyp: kulička prý pocházela z obalu na deodorant, pouzdro připomínalo misku na máslo.
Ať jsou detaily přesné, nebo jde o zveličenou historku, ukazují stejný princip jako celý příběh myši. Apple tehdy zvolil jedno tlačítko místo tří, které měly dřívější profesionální myši, aby ji zvládl ovládat kdokoli bez zaškolení. Cesta od utajeného vojenského vynálezu přes akademickou laboratoř až na stůl v obýváku ukazuje, že převratné nápady se často rodí jinde, než kde je nakonec proslaví.