V soudní síni v Bridgeportu stojí muž, jehož jedinou pracovní náplní je přesvědčit porotu o vině obžalovaného. Místo toho stráví devadesát minut tím, že bod po bodu rozebírá důkazy vlastní obžaloby. Nikdo ho k tomu nenutil, systém od něj čekal přesný opak. Na konci jeho řeči odchází ze soudu jako svobodný muž, kterého ještě před chvílí sám obviňoval z vraždy.
Případ, který vypadal jako jistá výhra
Prokurátor Homer Cummings měl na stole podepsané přiznání, zbraň, kterou policie považovala za vražednou, a svědectví lidí, kteří obžalovaného spojovali s místem činu. Podle dobových záznamů ho identifikovalo sedm očitých svědků. Jak může být případ s takovou sbírkou důkazů od základu špatně? Právě takhle totiž justiční omyl vypadá zvenčí, přesvědčivě, s papíry, které vše potvrzují.
Vražda, která vyvolala paniku
Farář Hubert Dahme, šestapadesátiletý duchovní kostela svatého Josefa v Bridgeportu, byl 4. února 1924 večer zastřelen na křižovatce ulic High a Main. Muž k němu přistoupil zezadu a vystřelil mu z revolveru k uchu. Dahme zemřel o dvě hodiny později v nemocnici. Na pohřeb přišlo dvanáct tisíc lidí, což ukazuje, jak silně čin zasáhl celé město. Takový tlak vytváří ideální podmínky pro chyby, policie potřebuje rychle někoho zatknout. O necelý týden později obvinili Harolda Israela, dvacetiletého tuláka a bývalého vojáka, který byl zrovna ve vazbě kvůli nelegálnímu držení zbraně, tedy přesně toho typu člověka, na kterého se podezření snadno nalepí.
Jak Cummings došel k pochybnostem
Než šel Cummings k soudu, případ si osobně prošetřil. Vyslechl svědky, prošel místa, odkud měli na čin výhled, vyslechl samotného Israela za přítomnosti jeho obhájce a prostudoval policejní zprávy i posudky. Zjistil, že zbraň nesedí s povahou střelného poranění, přiznání padlo až po dvou dnech výslechu a Israel ho později odvolal, a výpovědi svědků si navzájem protiřečily. Mohl žalobu potichu stáhnout, bez rizika pro svou desetiletou kariéru státního zástupce Fairfield County.
Devadesát minut demolice
Místo tiché varianty vstoupil 27. května 1924 do soudní síně v Bridgeportu a přednesl prohlášení, ve kterém krok za krokem rozebral každý důkaz, jenž měl sám použít k odsouzení. Zabralo mu to devadesát minut, patnáct týdnů poté, co byl Israel obviněn. Cummings chtěl, aby bylo jasně vidět, že je nevinný, ne že unikl na technickou kličku.
Povinnost chránit i nevinné
Cummings tehdy prohlásil, že úkolem státního zástupce je chránit nevinné stejně jako usvědčovat viníky. Tenhle princip se pod tlakem na počty odsouzení snadno vytrácí. Jeho postup později ocenila i Wickershamova komise, která zkoumala metody vyšetřování ve Spojených státech, a sám Cummings v roce 1933 vystoupal až na post generálního prokurátora USA.
Vrah, který zůstal bez jména
Muž, který faráře Dahmeho zastřelil, nebyl nikdy dopaden ani identifikován. Po zproštění Israela neexistoval žádný další podezřelý. Kolik podobných případů se neuzavře ne proto, že by chyběl zájem, ale proto, že jednou nalezený „vhodný“ viník vyšetřování fakticky ukončí, se dnes spočítat nedá.
Příběh, který se dostal na plátno
Případ se dostal do širšího povědomí díky filmu Boomerang! z roku 1947, natočenému podle článku The Perfect Case z roku 1945. Režii měl Elia Kazan a natáčelo se ve Stamfordu, protože Bridgeport odmítl vydat povolení. Israel dostal za práva k příběhu osmnáct tisíc dolarů, trval ale na tom, aby jeho jméno ve filmu nezaznělo, a tak postava dostala jméno John Waldron. Snímek dostal případ z odborných právnických kruhů mezi širokou veřejnost a dodnes se používá jako příklad ve výuce práva a etiky. Baví nás na něm asi to, že spravedlnost nakonec nebyla o vítězství jedné strany, ale o pravdě.
OPRAVY: „v Spojených státech“ opraveno na „ve Spojených státech“ (předložková vazba)