Vítejte v terénu: antropologové zkoumají záhadný kmen Celfoanů
Výzkumník se opatrně přibližuje ke skleněnému chrámu. Příslušníci kmene ho obklopují ve shodném rituálním oděvu: tmavé vlněné sako, světlejší košile, kolem krku pestrobarevná páska zvaná nektai. Každý z nich u opasku nese malou krabičku, bipu, jež vydává zvuky a vibrace, jimiž k nositelům promlouvají vyšší mocnosti. Jen příslušníci nejvyšší kasty smějí přikládat k hlavě předmět zvaný celfon, skrze který vedou přímý dialog s bohy. Přitisknuty k tělu nosí skoro všichni kožené pouzdro zvané brifæs, které se od majitele prakticky neodloučí.
Lokalita průzkumu: Silicon Valley. Rok: 1998. Popisovaným „kmenem“ jsou řadoví zaměstnanci technologických firem.
Proč nás „bip“ zní divně, ale pager zní normálně?
Přejmenujte věci, které dobře znáte, a najednou se stanou cizí. Diář se stane dætimou, pager bipou, kravata nektai, a člověk, který všechny tři předměty denně používá, je začne vnímat jako rituální artefakty z jiného světa. Fonetická maska věci samotné nemění. Mění to, jak je vidíme.
Paradox je zřejmý: víme přesně, co to je, a přesto ta slova způsobí, že se zastavíme a podíváme znovu. Kde se tahle slepota k vlastním zvyklostem bere?
Defamiliarizace: jak vás spisovatel donutí vidět podruhé poprvé
Literární vědci pro tento mechanismus mají termín: defamiliarizace. Jde o záměrné odebrání kulturního kontextu tak, aby pozorovatel ztratil automatický pilot a musel věc skutečně zaregistrovat. Něco podobného zažijete, když uslyšíte nahrávku vlastního hlasu, zní cize, přestože je to hlas, který dobře znáte. Nebo když vám cizinec řekne, že váš přízvuk zní exoticky, ačkoli vy sami ho neslyšíte vůbec.
David D. Levine, spisovatel z Portlandu v Oregonu, tento mechanismus zapojil v textu s precizností: nahradil slova fonetickými pseudoprimitivy a odstranil čtenářův bezpečný kontext. Výsledek? Rutinní kancelářské chování najednou vypadá jako komplexní náboženský systém. Protože jím, v jistém smyslu, opravdu je.
Šamani s celfonem a léta trvající rituální souboje
Levine přesnost nevypustil. Celfon v roce 1998 nebyl samozřejmostí, byl statusovým symbolem. Text to zachycuje: přenosný komunikační totem smějí nosit jen šamani, tedy členové nejvyšší kasty. Mobil jako odznak moci, ne prostředek dorozumívání.
Zvláštní kastou jsou aturni: specializovaní rituální bojovníci, kteří vedou formalizované souboje trvající roky, někdy desítky let. Žádné fyzické střety, vítězství se rozhoduje složitými slovními rituály před pozorovateli. Každý, kdo sledoval firemní soudní spor, ví, že překlad je naprosto přesný.
A barva nektai? Výzkumník přizná, že nedokázal určit, jaký je rozdíl ve společenském postavení mezi proužkovanou a jednobarevnou variantou. Odpověď záměrně nenabídne, protože antropolog zvenčí by ji nenašel. A upřímně řečeno, insider by ji taky neuměl racionálně zdůvodnit.
Vydáno v čísle září–října 1998, a Intel zaplatil výzkum kmene, do něhož patří
Text vyšel v čísle září–října 1998 v časopise Annals of Improbable Research, periodiku vycházejícím od roku 1994 jako vědecká parodie vědeckého časopisu, jehož redakce každoročně uděluje Ig Nobelovy ceny za výsledky, „které nejdříve rozesmějí, pak přimějí přemýšlet“, ceny existují od roku 1991. Za redakční radou stojí přes padesát vědců včetně nositelů Nobelovy ceny.
V samotném textu satiry je jako finančně přispívající instituce uveden Intel Corporation, jeden z přesně těch technologických kmenů, které jsou na mušce. Jde o ironii vrstvenou na ironii: Levine sám dříve v Intelu pracoval jako technický spisovatel a návrhář rozhraní, takže terén znal zevnitř. Zda šlo o skutečný sponzoring, zůstává nejasné, zmínka funguje jako další vrstva kompozičního vtipu.
Více než čtvrt století poté: jsou naše rituály méně absurdní?
Text vznikl před 28 lety. Mobil mezitím přestal být odznakem kasty a stal se samozřejmostí, ale logika statusové symboliky nezmizela. Kdo se hrdě hlásí k tomu, že smartphone nemá, hraje stejnou hru opačným způsobem: absencí totemu signalizuje postoj. Rituál se nezrušil, jen se otočil.
Satira implicitně klade otázku, zda existuje věcný rozdíl mezi rituály kultur označovaných za „primitivní“ a rituály technologické civilizace. Odpověď nechává na čtenáři. Jako cvičení zkuste jednu vlastní pracovní rutinu popsat jazykem terénního antropologa: co přesně děláte, v jakém pořadí, proč a co by se stalo, kdybyste to vynechali. Výsledek bývá překvapivě výmluvný.