Přijďte v kostýmu. Vážně.
Představte si: posadíte se naproti cizímu člověku oblečenému jako postava z anime, zazvoní zvon a první věta, která padne, není „Čím se živíš?“ ani „Odkud jsi?“ Místo toho uslyšíte: „Odkud tuhle postavu znáš?“ A obě strany vědí přesně, co tím druhý myslí.
Tohle je Otaku Speed Dating, seznamovací akce pro fanoušky anime a herní kultury v New Yorku. Lehký cosplay, kostým inspirovaný oblíbenou postavou, tu slouží jako přihlášení ke komunitě hned u dveří: způsob, jak říct, jsem jeden z vás.
Copak to může fungovat?
Klasický speed dating staví na různorodosti. Čím víc typů lidí, tím víc šancí na záblesk chemie. Otaku Speed Dating dělá přesný opak: cílí na úzce vymezenou skupinu lidí, kteří sdílejí jeden velmi specifický koníček.
Intuitivně to zní jako slepá ulička. Když si dva lidé sdílejí téměř všechno, co jim ještě zbyde k objevování? Nebude to jen kolečko vzájemného kývání?
Jenže tady nastoupí mechanismus, který celou věc obrátí.
Jak to celé funguje
Akce trvá hodinu. Za tu dobu každý účastník absolvuje přibližně deset setkání, každé tři minuty dlouhé. Po každém signálu se muži přesouvají o místo doprava, ženy zůstávají sedět.
Po skončení všech kol každý vyplní hodnotící kartičku se jmény lidí, s nimiž by chtěl být dále v kontaktu. Organizátoři kartičky projdou a propojí pouze vzájemné shody. Funguje to jako oboustranný výběr: nikdo se nedozví, že ho někdo nevybral. Dozví se jen, když zájem byl na obou stranách.
Klíčová pointa ale spočívá jinde. Sdílená subkultura tu funguje jako ledolam, přeskočí nejotravnější fázi seznamování. Otázka „a co děláš ve volném čase?“ odpadá. Místo ní přijde: „Který žánr ti přijde přeceňovaný?“ nebo „Titulky, nebo dabing?“ A v odpovědích na takové otázky se ukážou skutečné osobní rozdíly, vkus, názory, věci, ze kterých člověk pozná, jestli si s někým bude rozumět i za půl roku.
Lehký cosplay ano, meč ne
Pravidla akce ohledně oblékání jsou jednoduchá: žádná povinná. Přijít v čemkoli pohodlném je v pořádku. Lehký cosplay je výslovně vítán, organizátoři ho aktivně povzbuzují jako součást atmosféry.
Jenže jsou dvě výjimky: objemné kostýmy blokující průchod jsou zakázány a totéž platí pro jakékoli rekvizity připomínající zbraně, i dekorativní nebo jednoznačně fiktivní.
Na první pohled banální pravidla. Při bližším pohledu ale prozrazují, jak organizátoři o akci přemýšlí. Kostým tu funguje čistě jako signál příslušnosti, způsob, jak říct: tohle je moje komunita. Praktická omezení jsou realistickým kompromisem mezi autentickým fanouškovským vyjádřením a provozní realitou přeplněného newyorského podniku.
„Otaku“: od nadávky k hrdému titulu
Slovo otaku stojí za zvláštní pozornost. V japonštině původně sloužilo jako zdvořilá forma pro „váš dům“ nebo „vaši rodinu“, ale v moderním slova smyslu ho poprvé použil humorista a novinář Akio Nakamori v roce 1983 v časopise Manga Burikko. Tehdy označovalo lidi pohlcené koníčkem natolik, že ztratili kontakt se světem kolem. Konotace byla blízká pohrdání.
Na Západě prošlo slovo přesně opačnou cestou. Stalo se hrdým sebeoznačením, komunitním pojítkem, čímsi, čím se člověk představuje, ne čím ho urážejí. Tato akce vědomě pracuje s afirmativní, západní verzí pojmu a je učebnicovým příkladem toho, jak komunita může přetavit stigma ve svou identitu.
Co nevíme
Poctivost vyžaduje přiznat hranice. Podklady k této akci pocházejí z července 2016, kdy byla akce relativní novinkou. Chybí data o počtu účastníků, úspěšnosti párování nebo o tom, zda se projekt v průběhu let vyvíjel. Neznáme frekvenci konání ani to, zda se akce rozšířila mimo New York.
Komunitní projekty tohoto druhu mají tu vlastnost, že vznikají rychle a zanikají právě tak rychle, bez dat sledujících vývoj v čase se těžko odhaduje životaschopnost. Ale to na zajímavosti základního nápadu nic nemění. Tři minuty, sdílená vášeň a hodnotící kartička. V roce 2016 stál lístek přibližně 35 amerických dolarů, přibližně tolik, co večeře pro jednoho. Za hodinu a deset setkání.