Sukně, nebo puška?
J. R. Hardman přijela na sraz nadšenců do rekonstrukcí americké občanské války připravená stát se vojákem. Chtěla uniformu, pušku a místo v řadě. Organizátoři ji uvítali vstřícně, a ukázali cestu k šatníku se sukněmi a krinolínami. Ne ze zlé vůle. Prostě tak v té komunitě fungovalo základní dělení: ženy hrají civilistky, muži hrají vojáky.
Hardman nakonec k uniformě přišla. Jenže způsob, jakým to dokázala, by ji možná překvapil víc než samotné odmítnutí.
Proč vlastně taková pravidla existují?
Rekonstrukční skupiny nejsou řízeny centrálně, každá si buduje vlastní kodex a vykládá si „historickou přesnost“ po svém. Část skupin nepřipustí ženu do vojenské role vůbec. Jiné ji připustí, pokud lze doložit, že v odpovídajícím historickém pluku skutečně sloužila žena. Další jsou otevřenější.
Odmítnutí vycházelo z logiky dostupných pramenů, ženy jako vojáci v nich jednoduše chybějí. Pokud je cílem rekonstruovat to, co lze doložit, na první pohled tam nejsou. Jenže právě tady tkví háček: absence v záznamech ještě neznamená absenci na bojišti.
Trik starý přes 160 let
Hardman nakonec našla skupinu, která ji přijala jako vojáka. Podmínka: vystupovat a oblékat se jako muž. Přestrojila se, přidala se do řad, a šlo to.
A právě v tu chvíli se příběh moderní dokumentaristky překryje s příběhy žen z let 1861 až 1865 tak přesně, až to působí jako záměr. Historici odhadují, že za občanské války bojovalo v přestrojení za muže 400 až 1 000 žen, a to na obou stranách konfliktu. Minimálně 400 jich bylo historicky doloženo. Obě armády, unionistická i konfederátská, přijímání žen formálně zakazovaly, přestrojení za muže bylo jedinou funkční cestou dovnitř.
Motivace se lišily. Některé ženy chtěly zůstat po boku muže, bratra nebo bratrance. Jiné lákaly peníze: voják unionistické armády dostával 13 dolarů měsíčně, zatímco služka v New Yorku vydělávala 4 až 7 dolarů. A část žen šla z přesvědčení, stejně jako muži vedle nich. Postup byl přímočarý: ovázkovat hruď, ostříhat vlasy, vzít si mužské jméno a přihlásit se k odvodu.
Jak to mohlo procházet měsíce i roky?
Přestrojení fungovalo lépe, než by se dalo čekat, a není za tím žádné mystérium. Vojenské lékařské prohlídky při náboru byly povrchní, vojáci spali oblečení, soukromí v táborech prakticky neexistovalo. Mnohé ženy se odhalily teprve po zranění nebo po smrti.
Sarah Rosetta Wakeman sloužila pod mužským jménem Lyons Wakeman ve 153. newyorském dobrovolnickém pluku. Zemřela na nemoc v polní nemocnici ve 21 letech a byla pohřbena pod svým mužským jménem, její skutečná identita během celé války nevyšla najevo. Jennie Hodgers vstoupila do armády pod jménem Albert D. J. Cashier ve 21 letech a s jejím plukem absolvovala přes 40 bitev. Sarah Emma Edmonds pak sloužila jako voják, ošetřovatel i zvěd pod jménem Frank Thompson.
Některé rekonstrukční skupiny si z dobové reality udělaly přesné pravidlo. Žena hrající vojáka musí zakrýt svůj gender tak důsledně, aby jej nešlo rozpoznat ze vzdálenosti 15 yardů, tedy zhruba 14 metrů. Pokud ji na takové vzdálenosti někdo identifikuje jako ženu, může být vyzvána k odchodu z pole. Zní to přísně, a zároveň je to historicky zcela přesné.
Kolik jich vlastně bylo? To přesně nevíme
Odhad 400 až 1 000 žen nemá pevný pramenný základ. Metodologický problém je přitom zřejmý: přestrojení, které tenkrát fungovalo, způsobuje dnešní archivní neviditelnost. Mnoho žen nebylo nikdy odhaleno a část z těch, které přežily, svou identitu po válce neprozradila. Doložený počet 400 je spodní hranice, nikoli průměr.
Hardman tuto mezeru vzala jako téma svého dokumentárního projektu Reenactress. Kolem roku 2015 do něj investovala tři roky práce a 10 000 dolarů vlastních prostředků. Projekt pak pokračoval, v květnu 2021 spustila sbírku na platformě Kickstarter, která přinesla dalších 27 530 dolarů od 263 podporovatelů. Snímek mapuje jak ženy z období občanské války, tak ty, které se dnes za muže přestrojují v rámci rekonstrukcí, s odborným zázemím historiků věnujících se systematicky tomuto tématu.
Výsledek celého paradoxu je čistý: Hardman se přestrojila za muže, aby mohla rekonstrukci vůbec absolvovat, a dělala přesně to, co dělaly skutečné vojačky. Její způsob, jak si cestu prošlapat, byl zároveň nejpřesnější možnou rekonstrukcí.