Datum, které Bajkonur raději přeskakuje
Na kosmodromu Bajkonur platí nepsané pravidlo: 24. října se nestartuje. Žádné rakety, žádné testy. V místě, kde je každý den v harmonogramu cenný, působí tenhle zvyk přinejmenším zvláštně. Za tímto zvykem stojí konkrétní den, konkrétní chyba a počet mrtvých, který sovětský stát odmítl přiznat téměř třicet let.
Raketa na ďáblovo palivo
Koncem 50. let pracoval Sovětský svaz na raketě R-16: dvoustupňovém mezikontinentálním balistickém střelu schopném zasáhnout USA přímo z vlastního území. Přes 30 metrů vysoká, 141 tun při startu, dostřel 11 000 kilometrů. Poháněla ji hypergolická paliva, nesymetrický dimethylhydrazin a tetroxid dusičitý, která se vznítí sama od sebe při vzájemném kontaktu. Technici celé směsi přezdívali „ďáblův jed“: tetroxid dusičitý napadá kovy a je vysoce toxický, dimethylhydrazin na tom není lépe. Natankovaná R-16 mohla čekat na start jen několik dní, pak by ji kyselina zevnitř rozleptala.
Výročí důležitější než bezpečnost
Vývoj vedl konstruktér Michail Jangel, původní plán počítal se startem v červenci 1961. Maršál Mitrofan Nedelin, velitel strategických raketových sil, však chtěl raketu otestovat do 7. listopadu 1960, k 43. výročí Bolševické revoluce. Přikázal zkrátit bezpečnostní procedury a pokračovat v opravách navzdory elektrickým poruchám i únikům paliva. V den katastrofy, 24. října 1960, stálo u startovacího stolu přibližně 150 lidí. Nedelin si přinesl židli a usadil se přímo u plně natankované, nestabilní rakety.
Sekvence, která selhala
Technici se pokoušeli opravit elektrický obvod přímo na natankované raketě. Při přenastavení spínačů řídících sekvenci startu došlo ke zkratu. Motor druhého stupně se zapálil, zatímco raketa stála na zemi, řídicí systém dostal signál, že je čas zapalovat druhý stupeň. Plameny okamžitě zasáhly plné nádrže prvního stupně. Následoval ohnivý výbuch. Jeden přehozený přepínač, jeden chybný signál, a systém udělal přesně to, k čemu byl naprogramován, jen ve zcela špatnou chvíli.
Z čeho se nedalo utéct
Hypergolická paliva hoří s extrémně vysokou teplotou a uvolňují toxické výpary. Lidé v bezprostřední blízkosti neměli šanci. Ti, kteří se pokusili utíkat, narazili na roztavený asfalt, který se pod žárem proměnil v lepkavou hmotu. Velká část mrtvých byla natolik poškozena, že identifikace nebyla možná, pamětní deska uvádí jména 54 obětí, u nichž totožnost nešlo zjistit vůbec. Nedelin byl rozpoznán jen podle zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu. Jangel přežil: v okamžiku exploze byl na cigaretové přestávce.
Třicet let ticha
Přesný počet obětí zůstává sporný. Státní komise z roku 1994 dospěla k číslu 78 mrtvých, jiné odhady hovoří o 126 a více obětech, některé spekulují o číslech daleko vyšších. Sověti událost utajili a oznámili, že Nedelin zahynul při letecké havárii. Ke katastrofě se oficiálně přiznali až v roce 1989. První zprávu přinesla italská tisková agentura Continentale 8. prosince 1960, více než měsíc po explozi. Vyšetřovací komisi vedl Leonid Brežněv, pozdější generální tajemník ústředního výboru komunistické strany.
Rituály jako odpověď na historii
O tři roky později, přesně 24. října 1963, vyhořelo v Bajkonuru silo s raketou R-9, únik kyslíku a jiskra z elektrického panelu si vyžádaly sedm nebo osm životů. Dva incidenty ve stejný den, tři roky po sobě: od té doby se 24. října z Bajkonuru nestartuje. Současní kosmonauti před odletem sledují film Bílé slunce pouště a močí na pravé zadní pneumatiky autobusu vezoucího je na startovací plochu. Tyto rituály mají konkrétní historický základ: připomínají zkušenost, že tam, kde fyzika pracuje na hranicích svých možností, stačí jeden přehlédnutý přepínač.