Tělo lehlo popelem, ponožky zůstaly celé. Záhada spontánního vznícení lidí má všední vysvětlení
Ráno 15. března 1731 vešla sloužící do ložnice hraběnky Cornelie Zangari Bandi a namísto šedesátišestileté šlechtičny našla hromadu popela asi metr od postele. Nohy pod kolenem zůstaly nedotčené. Tři prsty ruky taky. Nábytek v pokoji bez úhony, jen pokrytý mastným povlakem. Na podlaze ležela olejová lampa, prázdná, bez oleje.
Tohle je ten pohled, který pak po staletí poháněl jistý druh záhady: jak může oheň tak důkladně rozložit lidské tělo, včetně kostí, a přitom se vůbec nezakousnout do dřevěné postele kousek dál?
Záhada, která vydržela tři sta let
Hraběnka Bandi nebyla ani první, ani poslední. Za zhruba tři staletí se v literatuře nashromáždilo kolem dvou set podobně popsaných případů. Ve všech se opakoval stejný vzorec: zbytky těla redukované skoro na prach, ale chodidla, ruce nebo části lebky zachovalé, a okolní prostor bez větší škody.
Roku 1745 popsal případ hraběnky člen Královské společnosti Paul Rolli v odborném časopise, a právě tehdy se zrodil termín „spontánní lidské vznícení“. Klíčové slovo je „spontánní“, tedy samovznikající zevnitř. S tímto předpokladem budeme muset zúčtovat.
Vnitřní oheň neexistuje
Obraz lidského těla jako svíčky, která se zapaluje sama od sebe, pak po dekády živil pseudovědeckou produkci. Larry Arnold v knize z roku 1995 navrhoval, že v tělech obětí spouštějí jaderné řetězové reakce hypotetické částice, které pojmenoval „pyrotrony“. John Heymer o rok později tvrdil, že v mitochondriích, tedy malých energetických stanicích každé buňky, dochází k explozím a uvolňují se hořlavé plyny.
Žádný z těchto mechanismů nemá oporu v biologii ani fyzice. Roger Byard, soudní patolog a emeritní profesor Univerzity v Adelaide, to formuluje stručně: pro jakýkoli zdokumentovaný případ jde o hluboce nepravděpodobné, prakticky nemožné vysvětlení. A dodává, že takové vznícení nikdo nikdy přímo nezaregistroval.
Oheň přišel zvenku
Případ Maude Comissiong z roku 1938 je v tomto směru poučný. Tehdy se o něm mluvilo jako o dalším záhadném vzplanutí. Dobové zprávy z novin ale ukázaly prozaičtější příběh: žena si zapalovala olejový vařič a náhodou zapálila plech s parafínem. Žádná záhada, žádné jaderné reakce. Vnější zdroj zapálení a přítomnost hořlaviny.
Případ Henryho Thomase ze 6. ledna 1980 byl ještě výmluvnější. Tělo bylo zuhelnatělé, dolní části nohou s ponožkami prakticky netknuté. Pitva ale odhalila oxid uhelnatý ve svalech. Ten se do tkání dostává jedinou cestou: dýcháním. Muž byl tedy při vědomí a dýchal kouř, dokud ho oheň nezabil. Oheň nepřišel zevnitř.
Výzkumníci přitom upozorňují, že oheň živený vnějším zdrojem a dostupnou hořlavinou může při pomalém, lokalizovaném průběhu dosahovat teplot schopných rozložit i kost, aniž by se aktivně šířil do okolního prostoru. Proto podlaha bez škrábanců. Proto ponožky celé.
Sama hraběnka Bandi mimochodem používala k tišení bolestí líh s kafrem, který si natírala na tělo. Prázdná olejová lampa u nohou napovídá, kde mohl vzniknout zárodek celého neštěstí.
Proč oči i zkušené vyšetřovatele klamou
Zbývá otázka, proč i odborníci někdy označovali podobné případy za nevysvětlitelné. Část odpovědi tkví v tom, jak lidská lebka bez měkkých tkání a po vystavení vysoké teplotě vypadá jinak, než si většina lidí myslí. Vyšetřovatelé neznalí soudní medicíny popisovali „smrštěnou lebku“ jako anomálii, přestože šlo o standardní výsledek kremace.
Záhada spontánního lidského vznícení funguje jako kouzelnický trik: živí se mezerami v pozornosti pozorovatele a faktem, že čtenář zprávy nikdy daný pokoj sám neviděl. Přidejte k tomu hřbitovní atmosféru, rok 1731 a odborně znějící termín a máte legendu na tři sta let.
Za celou tu dobu: přibližně dvě stě zdokumentovaných případů, nula přímých svědků vzplanutí bez vnějšího zdroje a žádný mechanismus slučitelný se základními zákony fyziky. Záhada přetrvala tři sta let výhradně proto, že dobrý příběh poráží fádní vysvětlení.