Učit se testováním je o 50 % účinnější než opakované čtení. Studenti tomu ale nevěřili
Podtrhávání textu fluorescentní fixou, kreslení barevných schémat, kapitola přečtená ještě jednou a ještě jednou. Většina z nás tohle považuje za poctivé studium. Je to ale pravděpodobně největší past, do které student může spadnout.
Výzkum publikovaný v roce 2011 v odborném časopisu Science ukázal, že tyto oblíbené techniky jsou při budování dlouhodobé paměti výrazně méně účinné než jiný přístup: průběžné zkoušení sebe sama.
Komfort, který učení jen simuluje
Proč nás opakované čtení a tvorba schémat tak přitahují? Protože jsou příjemné. Text nám připadá čím dál známější, diagram se hezky plní a my máme pocit, že to jde dobře. Jenže tenhle pocit je klam.
Psychologové Jeffrey Karpicke a Janell Bluntová z Purdue University ve West Lafayette v Indianě porovnali tři různé způsoby učení: opakované čtení textu, tvorbu podrobných pojmových map (tedy schémat, která propojují fakta graficky) a aktivní vybavování, tedy zkoušení z přečteného.
Výsledek po jednom týdnu byl jednoznačný: studenti, kteří se po přečtení textu hned začali zkoušet, si zapamatovali přibližně o 50 % více informací než ti, kteří stejný čas věnovali opakovanému čtení nebo kreslení pojmových map.
Mozek se nenaučí tím, že informaci přijme, ale tím, že ji vydá
Klíčový mechanismus má odborný název retrieval practice, česky aktivní vybavování. Skutečné učení spočívá v aktivním pokusu vybavit si informaci, nikoli v jejím pouhém příjmu ze stránky.
Opakované čtení je pasivní: slova přicházejí ke čtenáři. Testování je naopak aktivní: mozek musí informaci sám vyhledat a znovu sestavit. Právě tento výkon podle autorů studie posiluje přístupnost vzpomínky a pomáhá mozku lépe roztřídit a přeorganizovat znalosti, než by to dokázalo pouhé opakované vystavení textu. Přirovnání, které se tu samo nabízí: přečíst trasu na mapě je jiný výkon než trasu fyzicky projít. Mapa zůstane mapou, dokud terén nevytvoříte ve svých nohách.
Pozoruhodné navíc je, že výhoda testování platí i v situacích, kdy student neodpoví správně nebo si nevybaví vůbec nic. Jiné výzkumy v této oblasti ukazují, že i neúspěšný pokus vybavit si informaci má větší přínos než opakované čtení.
Iluze, že to umíme
Před měřením výsledků odhadovali studenti v Karpickeho studii, která metoda bude nejúčinnější. Většina sázela na pojmové mapy. Výsledky ukázaly pravý opak.
Psychologové tento jev označují jako iluzi kompetence: text nám připadá „známý“, protože jsme ho viděli, a mozek si tento pocit rozpoznání plete s opravdovým zvládnutím látky. Přečíst kapitolu těsně před zkouškou a mít pocit, že ji ovládáme, je přesně tato past. Dočasná sebedůvěra je skutečná, ale za den nebo dva se znalost rozplyne. Studenti, kteří kreslili pojmové mapy, byli na tom obdobně: pocit zvládnutí byl silný, výsledky ho ale nepotvrdily.
Jak to přenést do každodenního učení
Testování nemusí být stresující písemka před komisí. Konkrétní přístupy jsou prosté:
Otázky místo podtrhávání: Místo zvýraznění věty si ji zakryjte a zkuste ji vlastními slovy říct. Okamžitě víte, co skutečně víte a kde je mezera.
Kartičky: Klasická pomůcka, která funguje právě proto, že vás nutí vybavit si odpověď, ne ji jen přečíst.
Vysvětlení bez poznámek: Zavřete knihu a zkuste látku vyložit nahlas, jako byste ji přednášeli někomu jinému. Tam, kde se zaseknete, je skutečná mezera ve vědění.
Studie Karpickeho a Bluntové ukázala i jednu věc, která stojí za pozornost: výhoda testování platila i tehdy, když byl závěrečný test zadán formou pojmové mapy, tedy přesně tou metodou, která se při studiu ukázala jako slabší. Kdo se učil zkoušením, si dobře vedl i v nezvyklém formátu.
Jeden důležitý odstín pro přesnost: jiní vědci po publikaci studie namítali, že smysluplné učení nestojí jen na vybavování a že hluboké propojování faktů má také svou roli. Testování je tedy s největší pravděpodobností zásadní součást efektivního studia, ale pravděpodobně ne jeho jediná ingredience.