Na letišti kapalo palivo. Ve třech rychlostech zvuku bylo těsné
Na letištní ploše u SR-71 Blackbird se vždy tvořily louže. Technici to věděli, počítali s tím a před každým startem letadlo dotankovali. Stroj, který byl svého času nejrychlejším proudovým letadlem světa, na zemi prostě těsnil špatně. Teprve ve vzduchu, při rychlostech daleko za hranicí trojnásobku rychlosti zvuku, z něj byl dokonale uzavřený celek.
Jde o záměrné konstrukční řešení. A vysvětlení za ním stojí za to znát.
Co se děje s letadlem, když letí rychleji než kulka
Při rychlostech přes Mach 3 se vzduch před letadlem nestačí dostatečně rozestoupit. Místo toho se hromadí a stlačuje přímo na povrchu trupu. Třením a kompresí se zahřívá, a ta tepelná zátěž je obrovská. Povrch SR-71 za letu dosahoval teplot přes 500 °C, na kapotách motorů ještě více, konkrétně přibližně 650 °C.
Klasické hliníkové slitiny, ze kterých se tehdy letadla stavěla, by takovou zátěž nezvládla. Bylo potřeba jiné řešení.
Letadlo navržené tak, aby fungovalo až ve vzduchu
Konstruktéři ze Skunk Works pod vedením Clarence „Kellyho“ Johnsona sáhli po titanu. Přes 93 % konstrukce bylo z tohoto kovu, který si s extrémním teplem poradí bez deformace. Jenže tím problémy neskončily, spíš teprve začaly.
Titan se za tepla roztahuje. Panely pokrývající trup musely být navrženy tak, aby to vydržely bez zborcení. Inženýři zvolili zvlněné plechové díly a záměrně je vyrobili trochu menší, než bylo potřeba. Na zemi, kdy je letadlo studené, mezi nimi zůstávaly mezery. A protože vnější plášť trupu sloužil zároveň jako stěna palivových nádrží, palivo těmito mezerami volně vytékalo.
Jakmile SR-71 vystoupal a zrychlil, povrch se zahřál. Panely se roztáhly, mezery se uzavřely a stroj se stal těsným. Přesně tak, jak bylo naplánováno.
Titan nakoupený od nepřítele
Výroba takového množství titanu s sebou přinesla ještě jeden paradox. Největším producentem tohoto kovu byl v té době Sovětský svaz. Program SR-71 byl přísně tajný americký vojenský projekt navržený mimo jiné ke sledování sovětského území. A přesto CIA musela materiál na jeho stavbu tajně nakoupit právě od Sovětů, skrze síť fiktivních obchodních společností.
Moskva nikdy nezjistila, komu titan prodávala.
Radar? Letadlo ho prostě přeběhlo
Radarovou detekci SR-71 obcházel čistě rychlostí. Radar pracuje tak, že vysílá pulz, čeká na odraz a pak vysílá další. Pokud cíl mezi dvěma pulzy uletí dostatečně daleko, systém odražené signály nevyhodnotí jako pohybující se objekt, ale jako náhodný šum na pozadí a automaticky je vyfiltruje. SR-71 letěl tak rychle, že radarové systémy nedokázaly jeho obraz vůbec zachytit.
Číslo, které mluví za vše
1. září 1974 přeletěl SR-71 trasu z New Yorku do Londýna za 1 hodinu, 54 minut a 56 sekund. Letecká vzdálenost mezi těmito městy přesahuje 5 500 kilometrů. Průměrná rychlost celého letu, včetně zpomalení pro doplnění paliva za letu, překročila 2 900 km/h. Tento rekord nebyl od té doby překonán.
Předchůdce Blackbirdu, průzkumný letoun U-2, se potýkal s jiným problémem: při extrémních výškách mu hrozilo, že buď ztratí rychlost a přestane létat, nebo naopak překročí bezpečnou hranici a ztratí kontrolu. Toto úzké pásmo bezpečné rychlosti dostalo název „rakevní roh“ (anglicky coffin corner). SR-71 ho obešel jednoduše tím, že se pohyboval ve zcela jiné rychlostní kategorii.
Letadlo, ze kterého na letišti kapalo palivo, nakonec překonalo fyzikální limity, které dříve letecká technika považovala za nepřekročitelné.