Proč nejlepší nádraží nekončí na smetišti
V Pittsburghu se v jednom z nejhezčích historických nádraží jí humr. Hosté sedí pod vitráží sahající ke klenbám stropu, kolem nich stojí mramorové sloupy a po dramatickém schodišti číšníci roznášejí mořské plody. Budova přitom vznikla v roce 1898 a jako nádraží přestala sloužit 12. července 1985. Někdo ji mezitím proměnil v restauraci. A to je vlastně přesně to, co se s nejlepšími opuštěnými nádražími děje po celém světě.
Logická hádanka: proč to nezbourat?
Starý železniční kolos je obří, energeticky náročný, jeho dispozice nikomu modernímu neslouží. Proč se trápit náročnou rekonstrukcí, místo aby se věci srovnaly se zemí a na prázdném pozemku postavilo něco nového, úsporného a přesně na míru?
Odpověď je trochu paradoxní: ty budovy jsou opravdu dobré, fyzicky, materiálově, konstrukčně.
Stavět na tom, co tu je
Takzvaný zlatý věk železnice, zhruba od poloviny 19. století do počátku třicátých let 20. století, produkoval nádraží, která se stavěla jako veřejné reprezentační stavby. Pracovalo se s materiály a řemeslnou precizností, které by dnes nebyly jen drahé, ale místy ani dostupné. Kdo takový základ zdědí, má k dispozici stavební substanci, do níž by bylo obtížné investovat podobné prostředky znovu.
A pak jsou tu prostorové vlastnosti. Obří otevřené haly, vysoké stropy, přirozené osvětlení přes prosklené střechy, velkorysá schodiště. Takovéhle věci moderní kancelářský nebo hotelový projekt jen stěží vytvoří od nuly za rozumné peníze. A právě ony dávají novému provozu identitu, která se zkopírovat nedá.
V architektuře a urbanismu se tomuto přístupu říká adaptivní znovuvyužití. Místo demolice přijde přestavba pro zcela jiný účel, přičemž původní charakter budovy zůstává hlavním tahákem.
Pittsburgh: z nástupiště na jídelní lístek
Pittsburghské nádraží Pittsburgh and Lake Erie Railroad Station navrhl architekt William George Burns ve stylu klasicistního revivalu. Se svými přibližně 7 400 metry čtverečními šlo o velkou veřejnou stavbu, a město si toho bylo vědomo: do národního registru historických míst se dostala už 11. ledna 1974, přestože vlaky odjížděly ještě dalších jedenáct let.
V roce 1978 zahájil restauratér Chuck Muer přestavbu a přejmenoval prostor na Grand Concourse. Vitráže, mramor a schodiště zůstaly, změnil se jen důvod příchodu. Dnes restauraci provozuje skupina Landry’s a v nabídce jsou mořské plody, steaky a vyhlášený nedělní brunch.
Nádraží s druhým životem: tři další příklady
Pařížská Gare d’Orsay přestala v roce 1939 přijímat vlaky, protože její nástupiště byla příliš krátká pro nové soupravy. Od prosince 1986 je v budově Musée d’Orsay s největší sbírkou impresionistů a postimpresionistů na světě, které navštíví přes tři miliony lidí ročně.
Cincinnati Union Terminal bylo otevřeno v roce 1933 a vlakové soupravy odjížděly z jeho kolejí do roku 1972. Přestavba jej proměnila v Museum Center, které přivítalo první návštěvníky v roce 1990. Centrálním prvkem je polokupolová rotunda o průměru téměř 55 metrů a výšce přes 32 metrů. Je to největší polokoule tohoto typu v celé západní polokouli a dnes pod ní sídlí muzea přírodní vědy, dějin i dětské expozice.
Na haarlémském nástupišti v Nizozemsku funguje ve starém signálním domku veřejná knihovna: plocha 150 metrů čtverečních, sbírka 1 500 knih a časopisů. Nápad jednoduše přinést literaturu k cestujícím přímo na perón.
Spektrum je širší
Restaurace a muzea jsou jen dva body na škále. Jiná opuštěná nádraží se proměnila v hotely, coworkingová centra nebo byty. Každá budova má jinou historii, jinou polohu ve městě a jiné prostorové možnosti. Adaptivní znovuvyužití není univerzální recept s jedním výsledkem, ale logika: nejdřív zjistit, co budova sama nabízí, a teprve pak rozhodnout, čím se stane.
A to, co nabídnou nejlepší nádraží z vrcholného věku železnice, se zpravidla ukáže být víc, než by zvládla novostavba na zelené louce.