Nejpodivnější dotazy na světě, jsou z doby před internetem
V roce 1976 se někdo zeptal: „Proč je na anglických malbách 18. století tolik veverek?“ Jiný člověk chtěl vědět, zda je možné chovat chobotnici v bytě. Další volal telefonicky s otázkou, kolik neurotických lidí žije ve Spojených státech. A v roce 1946 se někdo ptal, zda je bezpečné použít DDT na myš spatřenou v kuchyni.
Tohle nejsou výmysly ani literární fikce. Jsou to skutečné záznamy z pracovní kartotéky Newyorské veřejné knihovny, sepsané na indexových lístcích v průběhu čtyř desetiletí, od 40. do 80. let 20. století.
Knihovna jako jediná adresa pro všechno, co nevíte
Encyklopedie doma pokrývaly jen základy. Odborníci byli drazí a těžko dostupní. Specializované časopisy se bez internetu hledaly obtížně. Kdo v 50. nebo 60. letech opravdu potřeboval odpověď na neobvyklou otázku, měl ve skutečnosti jen málo možností.
Veřejná knihovna plnila roli, která dnes neexistuje jako jediné místo: encyklopedie, archiv, specializovaná databáze a zároveň živý člověk, který to vše uměl prohledat. Knihovník fungoval jako aktivní zprostředkovatel, schopný orientovat se v rozsáhlých referenčních dílech, kartotékách i meziknihovních výpůjčkách. Newyorská veřejná knihovna, spravující přibližně 53 milionů položek ve 92 pobočkách, tuto roli vědomě budovala jako veřejnou službu. Telefonická referenční služba zahájila provoz v roce 1968 a lidé volali s dotazy, které by vyhledávač vyřídil za půl minuty.
Proč se lidé ptali na tak osobní věci?
Archiv neobsahuje jen faktografické záhady. Někdo se 1. ledna 1967 telefonicky zeptal, jak se zachovat po tom, co nečekaně přespal u cizích lidí na silvestrovské párty. Jiný návštěvník chtěl vědět, zda je slušné jet do Rena sama si vyřídit rozvod. To jsou otázky, které by dnes většina lidí raději zadala do vyhledávače, protože je nikdo nevidí.
A přesto tehdy lidé šli, nebo zavolali.
Vysvětlení není složité. Knihovna měla pověst neutrální instituce, kde se nepřichází soudit, ale pomáhat. Knihovník byl profesionál s konkrétním úkolem: odpovědět. To vytvářelo specifický druh důvěry, který fungoval i u citlivých dotazů. A navíc jednoduše neexistovala žádná alternativa. Pokud jste odpověď opravdu potřebovali, přišli jste sem.
Šedá krabička, která přežila čtyři dekády
Archiv se k veřejnosti dostal poměrně náhodně. Při úklidu jednoho ze stolů narazili zaměstnanci knihovny na malou šedou kartotéční krabičku s nápisem „Interesting Reference Questions“. Uvnitř byly lístky s dotazy z rozmezí 40. a 80. let, psané ručně nebo na stroji, s pracovními zkratkami a poznámkami. Žádný uhlazený přepis, čisté provozní záznamy.
22. prosince 2014 knihovna zveřejnila část sbírky na sociálních sítích pod hashtagem #LetMeLibrarianThatForYou a každé pondělí sdílela nové otázky. Reakce veřejnosti byla zájem, který archiv svou existencí napovídal. 22. října 2019 vyšla u nakladatelství St. Martin’s Griffin knižní sbírka více než stovky otázek z archivu pod názvem Peculiar Questions and Practical Answers, s ilustracemi kreslíře Barryho Blitta. Pracovní lístky se staly kulturním artefaktem.
Stejná zvědavost, jiná okénka
Otázka o veverce na anglickém plátně, o Napoleonově koni nebo o chobotnici v bytě nejsou o nic divnější než to, co se každý den zadává do vyhledávačů. Rosa Caballero-Li, vedoucí referenčních a výzkumných služeb Newyorské veřejné knihovny, uvádí, že oddělení přijme více než sto dotazů za 24 hodin. Zvědavost se nezměnila.
Co se změnilo, je viditelnost. Šedá krabička zachovala záznamy zvědavosti jako veřejný akt v instituci s veřejným posláním. Záznamy dnešních dotazů jsou uloženy na serverech soukromých technologických firem. Co z nich za padesát let zbyde, kdo k nim bude mít přístup a co o nás řeknou, jsou otázky, na které odpověď zatím neexistuje.