Vrana s kávou a holub s ďábelskými rohy
Holub složí prsty do gesta „ďábelské rohy“ a zírá do objektivu. Jestřáb ukazuje palec nahoru. Vrabec má v plně lidské ruce zaťatou pěst. Jsou to fotografie upravené v grafickém programu, někdo prostě přilepil k ptačímu tělu lidské paže.
Tento typ úprav má svůj název: meme „Birds With Arms“, tedy ptáci s pažemi. Jako organizovaný trend se poprvé objevil 11. srpna 2008 ve vláknu na fóru Reeelapse s prostým zadáním: sdílet obrázky ptáků s lidskýma rukama. 16. února 2009 si ho vzalo na paškál i fórum Something Awful. V průběhu května 2009 vznikly na Tumblru hned dva blogy věnované výhradně těmto kompozicím. Vtip se uchytil, protože funguje okamžitě a nezávisle na jazyce.
Ale proč? Co konkrétně na té kombinaci spouští záchvat smíchu?
Kostra, která je stejná, a přece úplně jiná
Ptačí křídla a lidské paže jsou takzvané homologní struktury. Vycházejí ze stejné evoluční předlohy a sdílejí totožné základní složení. Jak u ptáka, tak u člověka najdeme kost pažní, loketní, vřetenní, karpální kůstky i články prstů. Kdybychom zrentgenovali ptačí křídlo a lidskou ruku vedle sebe, základní plán by byl rozpoznatelný.
V detailech je ale zakopán celý vtip. U ptáků jsou kosti ruky a prstů z velké části srostlé nebo výrazně zkrácené. Tam, kde má lidská ruka pět prstů s celou řadou článků schopných nezávislého pohybu, má pták v podstatě dva „prsty“ a ještě takzvanou alulu. Alula je malá skupina per připevněná k palcovitému výběžku a ptáci ji využívají při pomalém letu nebo přistávání, aby neztratili vztlak, podobně jako piloti vyklopí klapky před přistáním. Jemná práce s šroubovákem to tedy není.
Ani předloktí na tom není lépe. Vřetenní a loketní kost jsou u ptáků zpevněné nebo srostlé, aby křídlo vydrželo nápor letu. Lidské předloktí provádí pronaci a supinaci, tedy otočení dlaně nahoru a dolů. Ptačí křídlo tohle neumí vůbec. Výsledek: kde lidská ruka ohýbá, sevírá, otáčí a přesně umísťuje, ptačí křídlo pouze mávne.
Když přilepíme zvířeti naše starosti
Naše mozky jsou na rozpoznávání jemných gest rukou evidentně velmi dobře nastavené, a právě proto nás pohled na ptáka s plnohodnotnými pažemi tak silně překvapí. Kulturním motorem celého memeu je antropomorfizace, tedy přisuzování lidských vlastností, přání nebo emocí zvířatům. Ptáky si v těchto obrázcích nevědomky „opravujeme“ podle vlastního měřítka, jako by křídlo bylo nepovedená ruka. Jako by pták celý svůj život frustrovaně tápal, protože mu evoluce nedala prsty.
Ptáci se přitom svou anatomií vycházejí velmi dobře. Na jemnou manipulaci jim slouží zobák, na uchopení kořisti nebo práci s větvemi zase pařáty. Tučňáci svá pozměněná křídla proměnili v tuhé ploutve a pod vodou jimi dosahují výkonů, s nimiž by žádná lidská paže nestačila. Pštrosi křídla používají pro rovnováhu při běhu.
Ruka v letu by spíše překážela
Evoluce je plná podobných kompromisů. Aby organismus dokázal efektivně létat, musí být lehký, tuhý a aerodynamicky přesně tvarovaný. Ptačí kosti mají uvnitř více vzduchových dutin než kosti savců, zároveň je jejich kostní hmota hustší a pevnější, než bychom čekali. Celá kostra je zkrátka optimalizovaná na jiný výkon, než na který je nastavená ta naše.
Pět pohyblivých prstů s plně protistojným palcem, umožněným speciálním sedlovým kloubem v zápěstí, dělá z lidské ruky univerzální nástroj. V letu by ale nepomohly. Odpor vzduchu, hmotnost navíc, ztráta přesného aerodynamického tvaru křídla. Z pohledu ptáka je to prosté: ruka za let nestojí.
Ptáci tedy mají v podstatě stejnou kostru jako my, jenže evoluční selekce ji přizpůsobila letovému výkonu tak důkladně, že z ní vznikl zcela jiný nástroj. Digitální tvůrci, kteří na ptáky přilepují lidské paže, tahle dvě řešení téhož problému postavili vedle sebe. A výsledek nás baví právě proto, že dohromady nesedí, přestože anatomicky mají k sobě překvapivě blízko.