Jak vznikl přístroj, který měl ničit lidi
V roce 1895 odsoudil britský soud Oscara Wildea ke dvěma letům nucených prací. Část trestu strávil ve věznici Pentonville, kde denně šlapal na stroji, který jeho vězeňský kaplan popsal jako něco, co ho „zdrtilo a zlomilo“. Ten samý stroj, jen v elektrické verzi s dotykovým displejem, dnes stojí v každé druhé posilovně a slibuje přesný opak.
Proč práce nesměla k ničemu vést
Vynálezce vězeňského šlapacího kola, anglický stavební inženýr William Cubitt, ho uvedl do provozu v roce 1818. Motivace byla praktická: věznice byly plné nečinných vězňů a Cubitt tvrdil, že je lepší „reformovat pachatele výukou pracovních návyků“. Jenže o jaké návyky konkrétně šlo?
Práce musela splňovat přísná kritéria. Nesměla vězně nic naučit, nesměla kazit ceny řemeslníkům na volném trhu a musela být co nejúnavnější. Šití, tesařství ani nic podobného nepřipadalo v úvahu. Výsledkem bylo zařízení, které mělo jedinou funkci: unavit člověka k úplnému fyzickému i psychickému vyčerpání a zbavit ho vůle.
Jak to fungovalo
Cubittův stroj byl dutý válec s průměrem přibližně 1,8 metru. Po jeho obvodu se vinuly dřevěné stupně vzdálené od sebe asi 19 centimetrů. Vězni šlapali na tyto stupně zvenku a svou vahou roztáčeli celý válec, podobně jako se točí kolo vodního mlýna, jen tou hnací silou byl člověk. Hřídel stroje šlo připojit k mlýnu na obilí nebo k čerpadlu vody, stejně dobře ale i k ventilátoru, který vzduch jen míchal, aniž by sloužil k čemukoliv.
Jeden stroj mohl pojmout najednou až 40 vězňů. Pracovní směna trvala osm až šestnáct hodin denně. Podle zprávy deníku The Times z roku 1827 zvládli vězni za deset hodin převýšení v rozmezí od 6 600 do 17 000 stop, záviselo na přísnosti konkrétní věznice. To je rozdíl jako mezi mírnou turistickou trasou a náročným alpským výstupem.
Stroj se rychle rozšířil. Celkem 44 anglických věznic ho zavedlo k mletí obilí. Zákon z roku 1898 jeho používání jako formy trestu zakázal a praxe definitivně skončila kolem roku 1902.
Oscar Wilde na šlapacím kole
Wilde byl 25. května 1895 odsouzen za hrubou nemravnost ke dvěma letům těžkých prací, tedy k maximálnímu trestu, jaký zákon dovoloval. Nastoupil do věznice Pentonville. Tvrdá práce tam znamenala hodiny chůze na šlapacím kole nebo česání oakumu, tedy oddělování vláken ze starých námořních lan, přičemž z knih bylo povoleno číst pouze Bibli a Poutníkovu cestu Johna Bunyana. Vězeňský kaplan zaznamenal, že dřina Wildea rychle „zdrtila a zlomila“. Životopisec Richard Ellmann uvádí, že Wilde trávil na stroji až šest hodin denně.
Z Pentonville byl Wilde přesunut a 20. listopadu 1895 dorazil do věznice Reading, kde odpykal zbytek trestu. Propuštěn byl 19. května 1897. Británii pak opustil natrvalo, usadil se ve Francii a přijal jméno Sebastian Melmoth. Vězeňskou zkušenost zpracoval ve sbírce vydané pod pseudonymem C.3.3., tedy číslem své cely v Readingu. Tak vznikla Balada o žaláři v Readingu.
Z mučení do posiloven
Cubittův stroj byl navržen tak, aby nedával žádný smysl a vyčerpával vůli. Přesto platí jedna fyziologická zákonitost: tělo reaguje na zátěž bez ohledu na záměr těch, kdo ji nařídili. Kdo šlapání přežil, získal kondici, aniž o to stál.
Moderní medicína dnes považuje kardiovaskulární zdatnost za jeden z nejspolehlivějších ukazatelů délky a kvality života. Stroj, který Cubitt v roce 1818 vynalezl jako nástroj ke zlomení člověka, skončil jako nástroj k prodloužení jeho života. A rytířský titul, který Cubitt v roce 1851 dostal za stavbu Crystal Palace, mu za to nikdo neodebral.