Kdo tančí a kdo loví? V Nové Guineji bylo všechno obráceně
Muži se starali o svůj vzhled, tvořili, tančili a bavili společnost. Ženy mezitím řídily hospodářství, staraly se o obživu a spravovaly majetek skupiny. Tohle byl každodenní život kmene Tchambuli v oblasti řeky Sepik v Nové Guineji, jak ho v první třetině 20. století zdokumentovala antropoložka Margaret Mead. A tady začíná záhada: jak je možné, že totéž biologické zařízení ve dvou různých částech světa produkuje tak odlišné vzorce chování?
Biologie versus kultura: kde je ten rozdíl?
Skoro každý vyrůstal s přesvědčením, že určité vlastnosti patří „přirozeně“ mužům a jiné ženám. Biologicky vzato jsou ale všichni lidé vybaveni dost podobně. Pokud je ta „přirozenost“ zakódovaná v biologii, proč ji různé kultury čtou tak radikálně odlišně? Mead se v roce 1935 pokusila odpovědět v knize Sex and Temperament in Three Primitive Societies a závěr, ke kterému dospěla, je podnětný dodnes.
Mead popsala mechanismus, který nazvala „standardizací pohlavního temperamentu“. Společnost nejprve rozhodne, kdo bude dělat co, toto rozdělení vtiskuje dětem od nejranějšího věku, odměňuje ty, kdo do role zapadnou, a postihuje ty, kdo ji vzdorují. Po několika generacích se z kulturního zvyku stane zdánlivý zákon přírody, podobně jako dopravní provoz: řidič z Británie jezdí vlevo a přijde mu to naprosto samozřejmé, v Česku je to s týmž pocitem samozřejmosti naopak.
Tři skupiny, tři světy na jedné řece
Výzkum v oblasti řeky Sepik na začátku 30. let 20. století přinesl tři příklady tak rozdílné, že by se daly považovat za myšlenkový experiment. U horských Arapesh panoval klid, muži i ženy se chovali laskavě a spolupracovali, agresivita nebyla vlastností ani jednoho pohlaví. Zajímavé přitom je, že právě muži se u Arapesh věnovali barevným malbám, zatímco ženy nosily těžká břemena, i to bylo prostě „tak správně“, nikoli výsledkem biologie. Říční Mundugumor fungovali jinak: bojovnost a tvrdost patřily celé skupině bez ohledu na pohlaví. A Tchambuli žijící u jezera vykazovali vzorec, který by tehdejší Evropa označila za převrácený, muži se věnovali umělecké tvorbě a tanci, ženy zajišťovaly obživu včetně rybolovu a řídily hospodářství skupiny. Společným jmenovatelem všech tří skupin bylo, že jejich chování odpovídalo tomu, co daná kultura označila za normální, a tento obraz byl pokaždé jiný.
Dvě ženy, jeden obor
Za tímto výzkumem nestála jen Mead samotná, ale i její blízká spolupracovnice a přítelkyně Ruth Benedict. V knize Patterns of Culture z roku 1934 Benedict ukázala, že každá kultura tvoří vlastní soudržný vzorec hodnot a chování, do nějž zasazuje jednotlivce. Bez tohoto teoretického rámce by Meadiny terénní zprávy mohly zůstat pouhými kuriozitami místo argumentu pro širší tezi o kulturní podmíněnosti lidského chování. Benedict zemřela v roce 1948.
Co ztrácíme, když lidi škatulkujeme
Mead formulovala přímočarý argument: pokud předem rozhodneme, jaké schopnosti smí rozvíjet muž a jaké žena, přicházíme o velkou část lidského potenciálu, o muže vynikající v péči, o ženy jako skvělé strategické myslitelky, o všechny, jejichž přirozené sklony nesedí do připraveného kostýmu. Tchambulijský muž tančí a tvoří proto, že jeho kultura tomuto chování přidělila smysl a hodnotu, biologie tu nehraje rozhodující roli. Otázka, kterou Meadino dílo nechává otevřenou, zní: které z vašich vlastností jsou opravdu vaše a které jsou jen kostým, který vám přišili dřív, než jste stačili cokoli namítnout?