Kytarista vydělávající víc než chirurg
Na Kubě mohl kytarista hrající turistům v hotelovém baru vydělat na spropitném za měsíc desetkrát víc, než kolik bral domů státní lékař. Za tím rozdílem stál systém, který záměrně rozdělil jeden stát na dvě ekonomicky zcela oddělené vrstvy reality.
Jak komunismus přišel o turisty a pak je zase zoufale potřeboval
Před rokem 1959 patřila Havana k největším hráčům na světovém trhu s luxusní zábavou a kasiny. V 50. letech přijíždělo na Kubu ročně dvě stě až dvě stě padesát tisíc turistů, v roce 1957 dokonce přes tři sta padesát tisíc. Po Castrově převzetí moci 1. ledna 1959 se tahle éra rychle uzavřela. Kasina i proslulé hotely byly zavřeny, protože režim vnímal turismus jako nástroj, skrze který bohatí cizinci vykořisťují chudé Kubánce. Do roku 1961 klesl počet amerických turistů z těch stovek tisíc na pouhé čtyři tisíce.
A právě tam leží záhada: jak to, že o několik desetiletí později stejný stát investoval víc než 3,5 miliardy dolarů do výstavby plážových resortů, nočních klubů a renovace koloniálních budov?
Speciální období a obrat o sto osmdesát stupňů
Odpověď přišla z Moskvy, respektive z jejího náhlého ticha. Sovětský svaz se v roce 1991 rozpadl a s ním zmizely dotace, které Kubě každoročně zajišťovaly kolem 4,3 miliardy dolarů. Ostrov přišel prakticky přes noc zhruba o tři čtvrtiny svého zahraničního obchodu, čtyři pětiny z něj totiž mířily do sovětského bloku, a hrubý domácí produkt se mezi lety 1990 a 1993 propadl přibližně o třetinu.
Kubánský stát potřeboval devizy rychle. V roce 1994 Castro prohlásil, že jedině turismus může Kubu zachránit. Vláda začala masivně budovat turistickou infrastrukturu. Do konce 90. let vzrostl počet hotelových pokojů pro zahraniční hosty z přibližně dvanácti tisíc na více než třicet pět tisíc. Roku 1995 přeskočily příjmy z turismu poprvé v historii příjmy z cukru, který byl doposud symbolem kubánské ekonomiky.
Zbývalo ale vyřešit jeden zásadní ideologický problém: jak přivést kapitál ze světa kapitalismu, aniž by se ten kapitalismus „nakazil“ na místní obyvatelstvo?
Dvě měny, dvě Kuby
Řešením byl systém, který odborná literatura označuje jako „turistický apartheid“. Fungoval na dvou úrovních.
Ta první byla fyzická: turistické zóny, hotely a letoviska byly pro Kubánce bez zaměstnaneckého poměru nepřístupné. Turisté se naopak nedostali do oblastí určených pro běžné obyvatele.
Ta druhá vrstva byla finanční. V roce 1994 Kuba zavedla duální měnový systém. Kubánci dostávali platy v kubánských pesech (zkratka CUP, tzv. národní měna). Turisté platili konvertibilním pesem (CUC), jehož hodnota byla navázána v kurzu 1:1 na americký dolar. Jeden CUC přitom odpovídal pětadvaceti kubánským pesům. Zboží a služby v turistickém sektoru se prodávaly za CUC, vše ostatní za CUP.
Výsledek byl takový, že kdo pracoval v hotelovém baru nebo jako průvodce a dostával spropitné v konvertibilní měně, vydělal násobně víc než lékař, učitel nebo inženýr pobírající státní plat. Odborníci začali opouštět svoje profese pro místa taxikáře nebo číšníka. Systém zamýšlený jako ochranný filtr tím paradoxně vytvořil úplně novou sociální hierarchii, která s komunistickým paradigmatem rovných platů neměla mnoho společného.
Uvolňování pod Raúlem Castrem
Když Raúl Castro v únoru 2008 převzal prezidentský úřad, začal systém pomalu rozvolňovat. Kubánci získali právo nakupovat mobilní telefony a počítače, rekonstruovat domy nebo pobývat v hotelech, které dříve sloužily výhradně cizincům. Raúl Castro také vydával licence pro rodinné podniky a přenechal farmářům k obhospodařování státní ladem ležící půdu. Z ostrova, kde bylo takřka vše státní, postupně vznikal smíšený model s malou, ale rostoucí soukromou složkou. Přísná hranice mezi „turistickým světem“ a „světem Kubánců“ se začala rozmazávat.
Zvenčí přidal tlak i Washington. 13. dubna 2009 Barack Obama zrušil omezení na cestování a zasílání peněz pro kubánsko-americké rodiny. V lednu 2011 americká administrativa dál rozšířila možnosti posílat finanční prostředky na ostrov, tentokrát i pro ostatní Američany mimo kubánskou komunitu. Legální návštěva Kuby přitom nebyla pro americké novináře a pedagogy uzavřená nikdy: od roku 1999 ji umožňovalo dvanáct zákonem vymezených kategorií.
Duální měnový systém, tedy samotný základ celého ekonomického „apartheidu“, byl nakonec zrušen 1. ledna 2021, kdy Kuba přešla na jedinou měnu, kubánské peso. Tím skončilo sedmadvacet let ekonomického rozdělení, které Castro v roce 1994 označil za jedinou cestu k přežití státu. Kytaristé a chirurgové jsou od té doby zase formálně ve stejné měnové realitě. Co s jejich příjmovým rozdílem, to je jiná otázka.