Popisky pod dvěma fotografiemi se přehodily. Výsledkem byla lež, která změnila průběh první světové války.
V roce 1917 koloval Evropou příběh, u kterého se lidský rozum zastavuje. Německé císařství prý provozuje továrny, kde z těl padlých vojáků průmyslově vyrábí mýdlo, maziva a trhaviny. Zprávy uváděly přesné lokality, popisovaly kouřící komíny, odvolávaly se na svědky. Celý příběh byl od začátku do konce vymyšlený.
Od soukromého deníku ke sněmovně
Zárodek příběhu zachytila britská aristokratka Cynthia Asquithová, která si 16. června 1915 do deníku zapsala zvěsti o tom, že Němci zpracovávají těla padlých. Za necelé dva roky se tatáž zpráva dostala až do britského parlamentu. 10. dubna 1917 otiskl belgický emigrantský list l’Indépendance Belge podrobný popis továrny jihozápadně od Koblence. 30. dubna 1917 vznesl poslanec Robert Outhwaite dotaz v britské Dolní sněmovně a státní podtajemník Lord Robert Cecil prohlásil, že v obvinění Německa nevidí nic nevěrohodného.
Záhada jménem Kadaver
Celý příběh stojí a padá s jediným německým slovem. Výraz Kadaver označuje v němčině výhradně tělo mrtvého zvířete. Angličané, kteří německé zprávy překládali, tento rozdíl neznali a anglické cadaver pro ně přirozeně znamenalo mrtvého člověka.
Němci skutečně provozovali zařízení na zpracování organického odpadu, surovinou ale byly koně a jiná zvířata padlá na frontě. Pojmenování Kadaververwertungsanstalt odkazovalo doslova ke zvířecím mršinám. Překladatelé a novináři přidali lidský rozměr, který v originále neexistoval. Německý ministr zahraničí Arthur Zimmermann se pokusil záměnu vysvětlit 11. května 1917 v Reichstagu, ale v Británii ho nikdo neposlouchal.
Záměrná manipulace, nebo omyl?
Původ příběhu historici stále rozebírají. Jisté je, že spojenecká propaganda z jazykové záměny vědomě těžila, vykreslit nepřítele jako barbary bylo účinným nástrojem bojové vůle a příběh nepřímo potvrzoval efektivitu britské námořní blokády. Brigadýr John Charteris údajně 19. října 1925 na večeři v New Yorku přiznal, že příběh vykonstruoval přehozením popisků pod dvěma fotografiemi. 20. října 1925 to přinesly New York Times, ale 4. listopadu 1925 Charteris vše popřel v dopise londýnskému listu The Times. Novější bádání historiků Joachima Neandera a Randala Marlina z roku 2013 nepovažuje Charterse za jediného původce a jako pravděpodobnější zdroj systematického šíření označuje tisk Lorda Northcliffa.
Čínský efekt a 140 000 dělníků
Propaganda mohla mít konkrétní geopolitický dopad. Filosof Bertrand Russell naznačoval, že příběh byl cíleně šířen v Číně, která vstoupila do války na straně spojenců 14. srpna 1917. Neposlala bojové jednotky, ale zhruba 140 000 čínských dělníků sloužilo u britských a francouzských sil jako podpůrný sbor.
Dohled s trpkou příchutí
2. prosince 1925 britský ministr zahraničí Austen Chamberlain prohlásil v parlamentu, že pro příběh o továrně na mrtvoly „nikdy neexistoval žádný základ“, přičemž toto prohlášení zprostředkoval od německého kancléře a přijal je jménem britské vlády.
Příběh ale nezůstal jen historickou kuriozitou. Když se ve 40. letech 20. století začaly šířit první zprávy o reálném nacistickém průmyslovém vyvražďování, mnozí je instinktivně srovnávali s odhalenou lží z roku 1917. Historici Neander a Randal Marlin dospěli k závěru, že vymyšlená válečná propaganda přispěla k pozdní reakci světa na reálný holocaust: byl příliš naučený nedůvěřovat zprávám o německých zvěrstvech.