Pohádka o unavených lékařích
Příběh je natolik elegantní, že ho lidé opakují už dvě dekády bez pochyby. Viktorianští lékaři prý léčili „ženskou hysterii“ manuální stimulací pohlavních orgánů. Procedura byla časově náročná, lékaři unavení, a tak vynalezli elektrický vibrátor. Zábavné, lehce ironické, trochu pikantní. Jenže je to kompletní výmysl.
Kde jsou ty záznamy?
Lékaři 19. století byli elektřinou doslova posedlí. Každá nová aplikace proudu skončila v odborném žurnálu, protože diskuse o elektrických terapiích probíhaly prakticky bez přestání. Pokud by se klitorální stimulace stala standardní léčebnou procedurou, záznamy by existovaly. Existovaly by debaty, manuály, stížnosti i chvály. Nic takového historici nenašli.
Jedna kniha, která to všechno odstartovala
Za populárním mýtem stojí jediná práce: kniha historičky Rachel Mainesové The Technology of Orgasm, vydaná nakladatelstvím Johns Hopkins University Press. Mainesová v ní propojila fragmenty historických textů do zdánlivě uceleného narativu a tvrdila, že vibrátor vznikl jako lékařský nástroj. Akademický svět zpočátku reagoval nadšeně: kniha získala cenu Herberta Feise od Americké historické asociace, prestižní ocenění pro práce z oblasti veřejné historie. Internet příběh okamžitě chytil a roznesl ho jako fakt.
Mainesová přitom o svém ústředním argumentu mluvila jako o hypotéze. Tato drobná nuance se při přenosu z akademického do populárního prostředí ztratila.
Jak se hypotéza stala „obecně známým faktem“
V srpnu 2018 vyšla v odborném časopise Journal of Positive Sexuality studie historiků Hallie Liebermanové a Erica Schatzberga z Georgijského technologického institutu. Autoři udělali to, co akademičtí recenzenti původní knihy zřejmě neudělali: prošli každý zdroj, který Mainesová citovala, a ověřili, zda její závěry skutečně podporuje.
Výsledek byl jednoznačný. Žádný z anglicky psaných zdrojů ani nezmiňoval vyvolávání „paroxysmu“ masáží, tedy nic, co by vzdáleně naznačovalo orgasmus jako léčebný cíl. Mainesová navíc zaměnila popisy děložních masáží, které sloužily k čistě mechanickým účelům (například při sestupu dělohy), za klitorální stimulaci prováděnou za účelem vyvrcholení. Jiné texty, na nichž svou tezi stavěla, byly satirické římské spisy, zábavné texty bez jakékoli medicínské platnosti.
Liebermanová a Schatzberg po prověření pramenů nenašli nic, co by opravňovalo tvrdit, že lékaři vibrátory k takovéto léčbě skutečně používali.
A co ta hysterie vlastně byla?
Samotná diagnóza je historicky reálná a stojí za pozornost sama o sobě. Slovo „hysterie“ pochází z řeckého hystera, tedy děloha. Představa „bloudící dělohy“, která způsobuje ženám nejrůznější potíže, se objevuje přinejmenším od 5. století před naším letopočtem a je spojována s Hippokratem.
Claudius Galénos, lékař působící ve starověkém Římě, ve 3. století našeho letopočtu přisoudil hysterii hromadění „ženského semene“, které se bez výdeje stává škodlivým. Francouzský neurolog Jean-Martin Charcot hysterii v 70. letech 19. století překlasifikoval jako neurologickou poruchu podobnou epilepsii a studoval ji na pacientkách pařížské nemocnice Pitié-Salpêtrière.
Americký lékař Silas Weir Mitchell od 50. let 19. století zaváděl tzv. kúru klidem: týdny nebo měsíce naprostého odpočinku na lůžku, bez čtení, psaní ani jakékoliv duševní aktivity. Tuto léčbu zažila na vlastní kůži americká spisovatelka Charlotte Perkins Gilmanová a zpracovala ji ve své povídce Žlutá tapeta z roku 1892. Do amerického psychiatrického manuálu DSM se hysterie dostala ve vydání z roku 1968 a oficiálně ji ze seznamu duševních poruch vyškrtlo vydání DSM-III v roce 1980.
Proč mýty přežívají standardy ověřování
Film Hysteria z roku 2011, který režírovala Tanya Wexlerová, i divadelní hra Sary Ruhlové In the Next Room (or The Vibrator Play), jejíž světová premiéra proběhla 5. února 2009 v Berkeley Repertory Theatre, oba vycházejí z teze Mainesové. Obě díla jsou zdařilá. Jenže historická fakta, která zobrazují, nestojí na pevném základě.
Liebermanová a Schatzberg v roce 2018 konstatovali, že akademici jen zřídka pečlivě ověřují tvrzení svých kolegů, zvláště tehdy, když příběh působí tak přesvědčivě, že ho chceme mít za pravdivý. Mýtus o lékařích a vibrátoru ukazuje, jak snadno atraktivní narativ přeskočí přes standardy vědeckého ověřování a za dvě desetiletí se zakotví jako nesporný fakt.
Jedna věc přitom zůstává otevřená: proč recenzenti původní knihy zdrojové texty neprověřili, když to Liebermanová a Schatzberg dokázali o dvě desetiletí později? Na tuto otázku zatím nikdo uspokojivou odpověď nenabídl.