Čtyři hodiny čekání, nula záchodů
5. května 1961 vstoupil Alan Shepard do kabiny rakety Freedom 7 krátce po páté ráno. Start byl naplánován na 7:20, uskutečnil se až v 9:34. Shepard tedy strávil přes čtyři hodiny schoulený v poloze s nohama nahoře bez záchodového řešení, inženýři NASA počítali s tím, že pilot patnáctiminutového letu jednoduše vydrží. Nakonec o povolení požádal rádiem. Mission Control nejprve odmítlo, protože se bálo zkratování elektrod biosenzorů přilepených na jeho těle. Biosenzory nakonec vypnuly. Shepard vykonal potřebu přímo do skafandru a vlněné spodní prádlo moč vstřebalo.
20. července 1969 přistál lunární modul Apollo 11 na Měsíci tak měkce, že tlumičové nohy se nestlačily, žebřík byl výš, než se počítalo. Buzz Aldrin pomočil ještě na žebříku, dřív než vstoupil na povrch, a stal se tak prvním člověkem, který pomočil na Měsíci. Když z větší výšky sestoupil dolů, náraz jeho sběrné zařízení poškodil. Moč se mu rozlila do boty, v níž absolvoval celý pobyt na povrchu.
Oba příběhy znějí jako anekdota. Za oběma ale stojí reálný technický problém, který NASA zpočátku vůbec nevzala vážně.
Co se děje s močovým měchýřem v nulové gravitaci
Na Zemi tečou tekutiny dolů a gravitace napíná stěny měchýře tak, aby mozek dostal signál při zaplnění zhruba ze dvou třetin. V mikrogravitaci moč netvoří hladinu, ale sféru, která rovnoměrně tlačí ze všech stran, signál přichází pozdě nebo vůbec. John Glenn při orbitálním letu 20. února 1962 nashromáždil přibližně 756 až 800 mililitrů moči, tedy více, než je průměrná celková kapacita měchýře. Mimo tělo jsou kapky stejně záludné: vznášejí se volně a přilnou k elektronice nebo obličeji astronauta.
Od gumové manžety po plenu: dvacet let inženýrství
Piloti U-2 řešili problém od roku 1955 cévkami nebo latexovými manžetami, které prosakely a dráždily pokožku. Gus Grissom při letu Liberty Bell 7 dne 21. července 1961 oblékl dvoje gumové inkontinenční kalhoty přes sebe; vylučovat nakonec nepotřeboval.
Standardizované zařízení UCD (sběrný přístroj pro moč) navrhoval od června 1961 James McBarron s kolegy. Výsledný systém tvořil elastický pásek, latexový návlek, hadička, jednosměrný ventil, svorka a polyethylenový sáček. Glenn jej poprvé použil 20. února 1962 a jeho sběrný vak je dnes k vidění v Národním leteckém a kosmickém muzeu v USA.
4. dubna 1983 přinesl let STS-6 jednorázový absorpční oblek DACT, sofistikovanou variantu dospělé pleny. NASA ho vyvinula poté, co v roce 1978 vstoupily do astronautického sboru ženy a manžetový systém byl pro ženskou anatomii nepoužitelný. S jistou ironií: první let DACT absolvovala ryze mužská posádka STS-6. V roce 1988 DACT nahradilo zařízení s vysokou absorpcí, které přijali i mužští astronauté.
Vtip o velikostech a mýtus o korzetu
Koluje příběh, že NASA přejmenovala velikosti kondomů na „obrovské“, „gigantické“ a „ohromné“. Rusty Schweickart z Apolla 9 potvrdil existenci tří velikostí a jejich praktickou důležitost; anekdotu o přejmenování šířil Michael Collins ve své knize z roku 1974. Jde o neoficiální vtip šířený mezi posádkami; žádný institucionální doklad o formálním rozhodnutí NASA neexistuje. Stejně tak se traduje improvizace zdravotní sestry Dee O’Hary z korzetu a kondomu, ve skutečnosti Grissom oblékl dva páry gumových inkontinenčních kalhot.
Za dvacet let inženýrského úsilí stojí prostá biologie, ta totiž na lepší příležitost nečeká.