Cassius Dio — řecko-římský historik a státník

Z tohoto díla se dochovala přibližně třetina, buď v celku, nebo ve zlomcích, přesto jde o jeden z nejcennějších pramenů k dějinám římského císařství. Na hodnotě mu přidává skutečnost, že od vlády císaře Commoda byl Dio přímým svědkem událostí, které zaznamenal.

Základní údaje

Narození: 150
Místo narození: Nikaia
Úmrtí: 235
Místo úmrtí: Nikaia
Země: starověký Řím
Povolání: historik; politik; voják
Obor: dějiny; politika; starověká literatura; úředník

Původ a vstup do římské politiky

Dioova rodina patřila v Níkaie k váženým již přinejmenším od doby císaře Nerona; podle hypotézy, kterou uvádějí antické prameny, mohl předek rodiny získat římské občanství od Bruta a Cassia ještě před bitvou u Filipp. Diovým otcem byl Cassius Apronianus, římský senátor z rodu Cassiů, jenž za vlády Marca Aurelia zastával funkci správce Dalmácie a Kilikie.

Jako mladík Dio doprovázel otce při správě Kilikie a po otcově smrti se kolem roku 180 n. l. přestěhoval do Říma. Tam nastoupil na tradiční dráhu římských hodnostářů zvanou cursus honorum a za vlády císaře Commoda se stal senátorem.

Politická kariéra

Dioova kariéra sahala přes několik císařských vlád a zahrnovala posty napříč říší. Byl také blízkým přítelem císaře Septimia Severa a členem jeho poradního sboru; Severa obdivoval pro jeho inteligenci a střídmost, ale kritizoval jej za způsob, jakým zacházel se senátem.

V roce 216 n. l. ho císař Caracalla vzal jako člena svého doprovodu na vojenské tažení na východ, i když Dio samotné parthské války se nezúčastnil. Za vlády Alexandera Severa postupně zastával funkci prokonsula v Africe a poté legáta v Dalmácii a Horní Panonii, čímž patřil k nemnoha Řekům, kteří kdy spravovali vojenské provincie ve střední Evropě.

Svůj první konzulát jako suffectus zastával Dio přibližně roku 220 n. l. Druhý, řádný konzulát pak sdílel roku 229 n. l. přímo s císařem Severem Alexandrem jako svým kolegou. Přísná disciplinární opatření, která zavedl jako správce Pannonie, si znepřátelila pretoriánskou gardu, jejíž příslušníci mu vyhrožovali smrtí. Nakonec získal od císaře svolení k odchodu do Níkaie, kam odjel s odůvodněním, že trpí nemocí nohy.

Vznik Římských dějin

Impulsem k sepsání velkého historického díla byl pro Dia nevšední zážitek: kolem roku 193 n. l. napsal krátký spis popisující sny a předzvěsti, jež podle tehdy rozšířeného přesvědčení předpovídaly nástup Septimia Severa k moci. Poté, co mu Severus zaslal dopis s pochvalou, Dio uvádí, že byl skrze sen božsky vnuknut k tomu, aby se dal na psaní dějin.

Styl a jazykový výraz Římských dějin čerpaly ze vzoru klasického řeckého historika Thukydida; Dio při psaní vědomě převzal i Thukydidův způsob nahlížení na historii. Dílo bylo sepsáno řecky a zahrnovalo dějiny Říma od jeho legendárních počátků až po dobu blízkou Dioově vlastnímu životu.

Od vlády Commoda dále Dio v textu opakovaně zdůrazňuje, že podává svědectví z první ruky. V 73. knize výslovně prohlásil, že od tohoto místa vychází jeho výklad z osobního pozorování, nikoli z doslechu. Díky senátorskému postavení byl přítomen na klíčových místech a v klíčových okamžicích.

Hodnota a limity díla

Cassius Dio je považován za nejdůležitější dochovaný antický pramen pro vládu císaře Commoda (177–192 n. l.), jehož vládnutí sledoval jako aktivní senátor a přímý svědek. Tato bezprostřednost mu dává výjimečnou hodnotu pro moderní historiky.

Badatelé zároveň upozorňují na dobře doložené omezení jeho práce: Diovým textem prostupuje senátorská zaujatost. Jeho konzervativní, prosenátní perspektiva zbarvila záporné portréty císařů jako Commodus, Caracalla nebo Elagabalus. Co Dio zaznamenal jako pozorovatel, zaznamenal prizmatem aristokrata a senátora, jenž byl loajální k instituci senátu.

Dochování díla

Z původních 80 knih Římských dějin se zachovala přibližně třetina, a to buď úplně, nebo ve zlomcích. Loebova klasická knihovna vydala toto dochované dílo v devíti svazcích v překladu Earnesta Carye a Herberta Baldwina Fostera u nakladatelství Harvard University Press od roku 1914.

Klíčovou roli při záchraně textu sehrály středobyzantské opisovačské a excerptorské aktivity z 10. až 12. století. Z tohoto období pocházejí rukopisy zachovávající knihy 36 až 60 a zároveň takzvané Konstantinovské excerpty, soubory výpisků pořízených z příkazu císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta, které uchovaly zlomky z knih starších.

Zajímavosti

Dio sledoval Commodovy vystoupení v aréně přímo ze senátorských míst. Když Commodus zamával před senátory uťatou pštrosí hlavou, Dio si, aby nevybuchl smíchem a neohrožoval tak svůj život, žvýkal listy vavřínu utržené z vlastního věnce. (romanmythology.com)
Dioův popis povstání Boudicci v Británii, zaznamenaný v 62. knize Římských dějin, se dochoval výhradně v epitomě byzantského mnicha Jana Xiphilina. Právě Xiphilinův výtah je jediným pramenem, který zachoval toto podrobné antické vyprávění. (tertullian.org)
Přestože Loebova klasická knihovna vydala Diovo dochované dílo v devíti svazcích, původní Římské dějiny čítaly 80 knih. Celkem přežila přibližně třetina původního textu, a to buď v úplné podobě, nebo jako fragmenty. (sevenswords.uk)
Za zachování Diova díla vděčíme z velké části byzantskému opisovačství z 10. až 12. století, kdy byly zkopírovány rukopisy obsahující knihy 36 až 60. Zlomky z dřívějších knih uchovala takzvaná Konstantinovská excerpta, jejichž sestavení nařídil císař Konstantin VII. Porfyrogennetos. (cambridge.org)

Zdroje údajů

Údaje aktualizovány: 2026-10-27